Mapy ke hvězdám zahájí mezinárodní festival
Moravskoslezský deník| Břetislav Uhlář | 20. 8. 2014

více>>

Mapy ke hvězdám zahájí mezinárodní festival

Ostrava - Kamera Oko nabídne na podzim zajímavé snímky světové provenience, které zdobí prestižní ocenění

Česká premiéra kanadského snímku režiséra Davida Cronenberga Mapy ke hvězdám zahájí 26. září šestý ročník Mezinárodního filmového festivalu Ostrava Kamera Oko (OKO), který se zaměřuje na kameramanskou tvorbu. Stane se tak v kině nově otevřeného Světa techniky v Dolní oblasti Vítkovic. Filmový festival potrvá do 2. října a také zavítá do kin ve Frýdku-Místku a v Havířově.

„Film Mapy ke hvězdám vzbudil velký ohlas na festivalu v Cannes, kde také přinesl zaslouženě cenu za hlavní ženský herecký výkon pro herečku Julianne Moore. Vedle ní se ve filmu objeví i další hollywoodské hvězdy, jako jsou Robert Pattinson, Mia Wasikowska nebo John Cusack.

V hlavní soutěži festivalu OKO bude uvedeno celkem šest snímků, včetně maďarského Bílého boha (hlavní cena v Cannes) nebo španělských Historek o mojí smrti (vítěz MFF v Locarnu z roku 2013)," řekla za pořadatele festivalu Alice Titzová.

Projekce se rovněž uskuteční na tradičních místech v ostravských kinech Art, Minikino, Luna, Studiu Karel ve Staré Aréně a studeském klubu Áčko na kolejích v Ostravě-Hladnově. Prezentace nových projektů proběhnou v Galerii Plato a studentský filmový workshop se bude odehrávat v multižánrovém prostoru Cooltour.

Architektura

„V profilové sekci Zaostřeno na architekturu se představí pět dokumentárních filmů o architektuře a urbanismu, které zaujaly dramaturgy festivalu svojí vizuální stránkou.

Jedná se o filmy Sagrada: mystérium stvoření, Bauhaus: model a mýtus, Benátský syndrom, Lidský rozměr a Baraka Odysea země. Myslí se ale také na fanoušky lehčích žánrů, kterým festival nabídne X-Men maraton, tedy jedinečnou možnost zhlédnout všech pět dílů akční sci-fi série na velkém plátně," dodává Alice Titzová.

Festival letos vzdá poctu kameramanovi a režisérovi Karlu Slachovi, který je dlouholetým spolupracovníkem rovněž známého režiséra, dokumentaristy a vysokoškolského pedagoga Karla Vachka, ale natáčí i s řadou dalších českých i slovenských režisérů. Karel Slach oslaví letos koncem roku čtyřiasedmdesáté narozeniny. Za svou dosavadní tvorbu už získal řadu prestižních ocenění.

http://moravskoslezsky.denik.cz/kultura_region/mapy-ke-hvezdam-zahaji-mezinarodni-festival-20140820.html

 

Centrum Ostravy: o víkendu jen turisté a cizinci
denik.cz | Tereza Pintérovál | 28. 7. 2014

více>>

Centrum Ostravy: o víkendu jen turisté a cizinci

Spíš než Ostravané navštěvují v sobotu a v neděli Masarykovo náměstí a přilehlé ulice Poláci a jiní turisté. Podle místních provozovatelů je sice o víkendu centrum klidnější, ale určitě ne liduprázdné.

„V centru bydlím odjakživa, ale přiznám se, že mě o víkendu ani nepadalo zajít na Masarykovo náměstí a sednout si zde do nějaké kavárny. Vlastně ani nevím, jestli je tady něco v neděli odpoledne otevřeno. Myslím si, že je to tím, že ve městě pracuji, takže jsem ve svém volnu ráda, když si udělám výlet někam do přírody, než abych chodila po rozžhaveném náměstí," uvedla osmadvacetiletá Petra Staňková z Ostravy.

Podle všeho stejně smýšlí i další Ostravané, mnoho z nich však ani neví, kde je o víkendu ve městě otevřeno. Tyto dva dny v týdnu tak do historického centra města zavítají spíše cizinci, přestože mají místní organizace návštěvníkům nabídnout mnoho co.

„Pokud je hezky, máme otevřeno každý víkend. Místní k nám však však prakticky nechodí. Nejvíce zákazníků je logicky Poláků," svěřil se mladý prodavač občerstvení v Poštovní ulici. Jeho slova potvrdila i Jana Rašíková z Cukrárny u Babičky.

„Oba volné dny máme otevřeno do šesté večerní. Častěji se u nás objeví zahraniční zákazník než Čech, ale určitě bych neřekla, že se centrum vylidňuje. Spíše všechno závisí na počasí. Když je hezky, chodí i více lidí," podotkla zodpovědná vedoucí cukrárny a dodala, že jejich podnik dokonce akceptuje i platbu polskými zlotými.

Multižánrové vyžití v Cooltouru

Stejně tak je v odpoledních hodinách otevřená i sousedící kavárna a restaurace Pod muzeem, kde dokonce i o víkendu podávají zvýhodněné obědové menu. Návštěvníci mohou do 17. hodiny navštívit i Ostravské muzeum v budově Staré radnice nebo Multižánrové centrum Cooltour, které přes prázdniny nabízí bohatý program Léta před Cooltourem, na jehož akce je vstup zdarma.

„Lidé opravdu do města moc nechodili, ale zlomilo se to a poslední dobou si zvykají navštěvovat akce, které pro ně zdarma pořádáme. Jsme multižánrové centrum, takže kromě kavárny se u nás promítá i v letním kině, hrají kapely a v galerii se vystavuje. Například v sobotu jsme pořádali první ročník pivního festiválku, na kterém se představily malé pivovárky z okolí. V pátek se zde předvedli zase milovníci poezie, na jejichž vystoupení dorazilo okolo šedesáti lidí. Na promítání v našem letním kině doposud dorazilo v průměru tak 120 diváků," popsal externí produkční Cooltouru Filip Košťálek. Od 8. do 15. srpna chystá Multižánrové centrum scénu pro současné umění Shakespeareoff, plnou koncertů, představení a tance pro návštěvníky zdarma, které by mělo vnést život do města také o víkendu.

Oživit centrum města se snaží i samotné vedení centrálního obvodu. „Pořádáme letní promítání u řeky v Komenského sadech, a to 30. července., 6. a 13. srpna, a před Minikinem v sobotu 2., 8., 9. a 15. srpna, dále taky autorské čtení celý měsíc od neděle 3. července do 3. srpna. v klubu Atlantik, promenádní koncert v neděli 24. srpna a oblíbenou kinematografii bratří Čadíků, a to od 25. do 30. srpna," přiblížila místostarostka Moravské Ostravy a Přívozu Petra Bernfeldová.

 

http://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/centrum-ostravy-o-vikendu-cizinci-20140728.html

Nejvíc lidí přišlo na Krchovského, říká ředitel Měsíce autorského čtení
ostravan.cz | Ivan Motýl | 31. 7. 2014

více>>

Nejvíc lidí přišlo na Krchovského, říká ředitel Měsíce autorského čtení

Literární festival Měsíc autorského čtení, který do ostravského klubu Atlantik přivedl během července šedesát spisovatelů, v sobotu končí. Dočteno, zatleskáno, další porci literatury naservíruje nakladatelství Větrné mlýny v Ostravě až od 3. července 2015. A Pavel Řehořík, jeden ze dvou ředitelů festivalu, už v rozhovoru pro Ostravan.cz pomalu třídí smršť dojmů z třicetidenního maratónu.

 

V Ostravě asi nejvíce diváků přišlo na autorské čtení básníka J. H. Krchovského. Bylo tomu tak i v Brně a Košicích?

Ano, čtení J. H. Krchovského patřila k nejnavštěvovanějším. To se podaří málokterému básníkovi.

A proč byl zrovna Krchovský největším trhákem festivalu?

Je to tím, že Jura píše dobře a zároveň nějak srozumitelně. Jeho poezie má sílu oslovit širokou skupinu lidí napříč věkem i pohlavími. Leckdy táhne i ty, kteří o básně běžně nezavadí.  To je velká vzácnost. A samozřejmě to souvisí i s jeho charismatem. Umí číst naléhavě a neuvěřitelně dobře využívá zvukových kvalit svých veršů. V interpretaci J. H. Krchovského tato poezie získává další rozměr, který si jen čtením třeba ani neuvědomíme.

Zůstaňme ještě u Krchovského, něčím jako mottem letošního festivalu byla tato jeho báseň: „Poslední zápalka! Bože, ať nezhasne…/ konejším plamínek útěchy slovy:/ Starosti vždy jsou buď pozdní, či předčasné/ … vzápětí padají hořící krovy.“ Také Měsíc autorského čtení je takovou zápalkou, plamínkem literatury uprostřed letního hicu a okurkové sezony. Prosím, padaly někde letos i hořící krovy? Opil se nějaký autor tak, že nemohl na pódiu číst, nebo čtení přerušil policejní zákrok či dokonce v nějakém sále opravdu začalo hořet?

S vybranými skotskými autory natáčíme sérii osmiminutových filmů, vznikne tak jakási audiovizuální antologie současné skotské literatury. Název je vypovídající: Don’t worry, be Scottish. Každý díl má na starosti jiný režisér. Po natáčení se někteří, a je to tak pochopitelné, potřebují uvolnit. Jeden z nich si cestou domů na Slovensko vymknul kotník a prý jej doma nepoznali. Břetislav Rychlík s Peterem Arnottem zas po cestě do Košic na střídačku zpívali horňácké a severoskotské lidovky. Na košickém nádraží jim při vystupování pomáhalo skoro celé osazenstvo jídelního vozu. Takhle se sbližují národy.

Odlišovalo se nějak publikum v jednotlivých městech, kde se četlo (Brno, Košice, Ostrava, Vratislav), nebo si bylo něčím podobné?

Publikum se v jednotlivých městech od sebe výrazně neliší. Všude jsou to lidé, které táhne autorské čtení. Běžně je čtenář s literaturou spjatý intimně. Když čteš knížku, jsi s ní většinou sám, máš spoustu času, můžeš ji vstřebávat v různých prostředích a tak dál. Při živém čtení je to jiné, do hry vstupuje charisma autora, který právě tobě čte nahlas. A to je možná důvod, proč autorská čtení vábí. Je to jiná, paralelní komunikace. Další rovina je v setkávání s jinými čtenáři. Součástí zážitku z četby je taky možnost jej sdílet, možnost si o knize popovídat. To všechno hraje pro události, jakou je právě Měsíc autorského čtení.

Kde se letos nejvíce diskutovalo s autory? Které publikum bylo v tomto směru nejzvědavější?

Nejde úplně o to, v jakém městě publikum právě svého autora sleduje, jeho zvídavost souvisí spíš s tím, kdo právě četl a co to bylo. Některé texty se dají performovat, k jiným se to nehodí. Záleží taky na povaze autora, jestli je introvert nebo extrovert a podobně. Tohle všechno formuje atmosféru v rámci daného večera a samozřejmě taky otázky, které padají. Anebo nepadají, jsou i autorská čtení, kam se následná diskuse úplně nehodí, protože může zbytečně rozmělnit jinak silný zážitek.

A jaký zvláštní dotaz třeba padl?

Pokud jde o zvláštní dotazy, takových byla celá řada, brněnský příklad za všechny je případ návštěvníka, který nevynechá jediné čtení a který se všech spisovatelů bez výjimky ptá na jejich vztah k moravskému národu. Odpovědi letošních Skotů nás utvrdily v tom, že jsou to skutečně takoví „Moravané v kiltech“.

Váš festival ale není poslední Krchovského zápalkou, už teď připravujete další ročník a s Petrem Minaříkem jste prozradili, že zahraničními hosty budou v roce 2015 norští literáti. Proč zrovna Norové? Nevěřím, že si s Petrem jen tak pícháte špendlíky do atlasu.

Pro akci podobného typu jako Měsíc autorského čtení je klíčové financování, to je hledisko, které nás velmi určuje. Než se pustíme do nějaké země, musíme mít alespoň nějakou představu, kde na zahraniční linii seženeme peníze. Jednodušší je to se zeměmi, a Norsko mezi ně patří, které mají dobře vyvinutý systém podpory své kultury v zahraničí, hůř by to mohlo jít například s Uzbekistánem, Čínou, Vietnamem. Ale když se chce, jak se říká, jde všechno. Věříme, že festival má před sebou ještě řadu let existence, takže se nakonec dostane na každého. Kolik je vlastně na světě zemí?

Wikipedie uvádí 197 nezávislých a široce uznaných států, k tomu 10 nezávislých států s omezeným uznáním a 34 závislých území s vysokou mírou autonomie. Letos jste hostili literáty ze Skotska, což možná také brzy bude samostatná země, ale o to mi teď nejde. Naučili jste se nějaký skotský vulgarismus nebo dokonce gaelskou nadávku?

Bylo jich tolik, že se to nedá seriózně zapamatovat. Utkvěla jedna zajímavost, nesouvisející ale úplně s vulgarismy. Někde ve Skotsku leží Wesmorland (přeloženo Země Mórů). V Holishedově kronice Anglie, Skotska a Irska ze šestnáctého století se píše, že obyvatelé téhle země jsou potomci Keltů vytlačených z území, kde dnes leží Morava. Mirek Kocar, se kterým v průběhu festivalu občas popíjíme okurkový salát (gin a salátová okurka na kolečka), ve svém nakladatelství Zvláštní vydání vydal v roce 1995 soubor keltských pověstí Mabinogi. Jedna ta pověst, pocházející právě ze Země Mórů, je prakticky totožná s naší legendou o Bruncvíkovi. A jsme zase u toho: Moravané v kiltech.

Čtenáři deníku Ostravan.cz mají ještě do soboty nárok na výrazné slevy na nákup knih během všech večerů Měsíce autorského čtení v ostravském klubu Atlantik. Například antologii ostravské poezie Briketa si mohou zakoupit s padesátiprocentní slevou. Více informací ZDE.

http://www.ostravan.cz/15749/nejvic-lidi-prislo-na-krchovskeho-rika-reditel-mesice-autorskeho-cteni/

 

Galerie Rubrum končí a literáti v Atlantiku jsou ve finále aneb Výsledky těžby
ostravan.cz | Ivan Motýl | 28. 7. 2014

více>>

Galerie Rubrum končí a literáti v Atlantiku jsou ve finále aneb Výsledky těžby

Literáti v klubu Atlantik v tomto týdnu narubají poslední uhlí, Měsíc autorského čtení pomalu končí. Ostravané ale ještě uslyší třeba zkřížená hornická kladívka básníka J. H. Krchovského. Jedna uhelná šachta v Přívoze ale tento týden definitivně končí, zcela vytěžená je přívozská Galerie Rubrum čili Tajná krčma.

Literární festival v centru Ostravy, který od počátku července představuje nejlepší české, slovenské a skotské literáty, dospěl do poslední čtvrtiny. Plán je skoro splněn, předěl před poslední fází Měsíce autorského čtení (MAČ) měla v neděli večer v klubu Atlantik obstarat spisovatelka Magdaléna Platzová. Dcera spisovatelky Edy Kriseové a fejetonistka týdeníku Respekt, která nyní žije ve francouzském Lyonu, se ovšem z nedělní šichty omluvila.

Závěrečnou část autorských čtení tak pomyslně odstartoval americko-pražský náhradník Lucien Zell. „Snažím se dělat od každého trochu, přitom se ale nepředřít,“ citoval autorovo krédo na úvod čtení tlumočník večera Lukáš Balabán. A Zell toho dělá opravdu dost, úderník k pohledání. Píše poezii i prózu, fotografuje, skládá písničky (mimo jiné pro Yvonne Sanchez, Debbi, Lenku Dusilovou, Santiaga Ferrieru a Sarah and the Adams), nicméně se vůbec nezdá, že by jeho umělecká víra „nepředřít se“ nějak výrazně ovlivňovala kvalitu tvorby.

Kalifornský rodák Lucien Zell mimo jiné v Atlantiku četl dvě povídky z knihy Neviditelné bary, která vyšla i v češtině. „Nápad na mou poslední knihu – román v povídkách Neviditelné bary – jsem dostal v pražském baru Big Lebowski. To je podnik, kde neuvádí ceny nápojů. Zaplatíte tolik, kolik uznáte za vhodné. Přemýšlel jsem zrovna nad úžasnou knihou od Itala Calvina Neviditelná města, kterou tvoří mozaika popisů prapodivných fiktivních měst. A tak jsem si představil všechny možné bary, které by mohly existovat, ale ještě je neotevřeli,“ uvedl Zell svoje čtení.

Literát ve své povídkové knížce otevřel například fantaskní bar s názvem Ostravada. Ano, hornická a hutnická Ostrava se skutečně skrývá v tomto novotvaru, překladateli název města posloužil pro pojmenování něčeho tak podivného, jako je bar, jenž byl určen pouze pro lidi s tělesnými vadami. Záhy se ale bar stal tak populárním, že návštěvníci své vady předstírali, jen aby se dostali dovnitř. A personál podniku jim také na přání občas i nějakou vadu způsobil. Katarzí celého příběhu bylo zjištění personálu, že „vadní jsme stejně všichni“, takže do hospody najednou může vkročit každý. Jenže taková knajpa ztrácí na výlučnosti a majitel ji musel zavřít. „Narodil jsem se jen s jednou rukou a byl proto od počátku jiný. A tento vnější rozdíl mě přinutil i jinak přemýšlet,“ dodal k povídce autor.

Druhá povídka vycházela z poetiky Borise Viana. V Zellově baru U Viana byl k dispozici automat, jenž dokázal namíchat nápoj podle kvality poezie, kterou básníci v podniku předčítali. Špatní autoři proto dostávali drinky namíchané třeba z pomerančové šťávy, kyanidu, octa, krysí krve a kečupu. Také Lucien Zell četl v Atlantiku nejen prózy, došlo i na básnické texty a bylo by věru zajímavé, co by automat namíchal jemu. Možná jen teplou vodu z plastové láhve s rozpuštěnými čokoládovými bonbóny a špetkou mletého pepře.

Alespoň dle textů představených v Ostravě není Zell zrovna originálním autorem velkých poem. To by ve své tvorbě jen banálně nehledal „záblesky záblesků“ nebo nepříliš objevně sděloval, že „kdyby nepotkal lásku, nikdy by po ní nestrádal“. Jeho přednes byl ale uhrančivý, navíc podkreslený skvělou kytarovou improvizací Martina Dytka. Delší texty tohoto autora prostě jen poněkud nudily, kratší básně však Zell dokáže napsat skvělé.

Osiřelé barové stoličky
netopýři zavíračky
spí vzhůru nohama

Měsíc autorského čtení spěje pro tento rok ke konci, definitivně ale končí činnost přívozské Galerie Rubrum – Tajné krčmy. Poslední vernisáž proběhla v pátek 25. července a představila zapomenuté válečné snímky z první světové války (ta vypukla právě před sto lety 28. července 1914), které byly dosud skryty v zaprášených šanonech ostravského archivu. Výstava s názvem Zabijačka připomněla leteckou bitvu o Evropu z let 1914 až 1918, přičemž měla i přesah k aktuálnímu sestřelu civilního letadla nad Ukrajinou.

Galerie Rubrum se se svými příznivci rozloučí literárním večerem v pátek 1. srpna v 18.30 hodin, na kterém se mimo jiné představí divadelní režisér a literát Janusz Klimsza, jenž přečte povídku vztahující se právě k první světové válce. Galerie Rubrum byla založena v lednu roku 2012 a představila řadu zajímavých umělců, mimo jiné dnešního rektora pražské AVU Tomáše Vaňka, držitele slovenské ceny Malba 2012 Andreje Dúbravského, malíře Jakuba Špaňhela, Dana Balabána, Aleše Hudečka, Bendu či Martina Cacha, sochařku Šárku Mikeskovou i řadu studentů ostravské Fakulty umění.

Výstava obrazů naivní malířky Milady Schmidtové zase ukázala v Ostravě nikdy nevystavené dílo umělkyně, která se na sklonku třicátých let sblížila v Paříži s Picassovou manželkou Olgou Koklovovou a zároveň se identifikovala s Picassovým pojetím malby, které pak ve svém díle důsledně praktikovala, byť poněkud zvláštní formou. Osud Milady Schmidtové byl vůbec prazvláštní, neboť k malbě inspirovala i svoji negramotnou matku Natálii, která se nakonec stala ikonou světového naivního umění a její obrazy jsou nyní v aukčních síních dražší než malby slavného insitního celníka Henriho Rousseaua.

Galerie Rubrum ukončuje provoz z osobních důvodů kurátorů. Těžba uhlí v Galerii Rubrum a Tajné Krčmě podle nich v poslední době stagnovala, nejlepší časy už má prý tato přívozská šachta za sebou. Galerijní činnost na přívozském náměstí ale nekončí, exherec Komorní scény Arény Michal Moučka má s prostory smělé plány. „Rád bych vytvořil galerii výhradně malířskou, kde budou představována podstatná jména současné malby. Na rozdíl od Galerie Rubrum, která byla otevřena jen v pátek, bych prostory rád zpřístupnil pro veřejnost i několik dnů v týdnu,“ plánuje Moučka. Galerii chce dát staronový název, který už tento prostor nesl v devadesátých letech, když ji kurátorsky vedl dnes již zesnulý výtvarník Stanislav Cigoš. „Vrátím se k názvu Galerie Nibiru,“ rozhodl se Moučka.

Měsíc autorského čtení končí, ale literáti do Ostravy zase přijedou příští rok na počátku července. Také právě zanikající Galerie Rubrum se možná časem dočká metamorfózy, protože její kurátoři mimochodem věří i v sílu těchto veršů Vítězslava Nezvala.

na shledanou město bludiček
smutný ráji těch kdož milovali a neumírají
na shledanou město akrobatů
na shledanou město krve světel v zahradách a hvězd
tvoje pohádka zachraňuje štěstí
v nichž svaté vražednice se dorozumívají s růžemi
na shledanou město básníků
odcházím abych se vracel k tobě se svými dvojníky
v nespočetných podobách…

(Autor tohoto příspěvku je jedním z kurátorů právě zanikající Galerie Rubrum.)

http://www.ostravan.cz/15740/galerie-rubrum-konci-a-literati-v-atlantiku-jsou-ve-finale-aneb-vysledky-tezby/

 

Nohavica leží v Husovi, Vašíček v Hlavě Boha aneb Co čtou umělci v létě
ostravan.cz | Ivan Motýl | 23. 7. 2014

více>>

Nohavica leží v Husovi, Vašíček v Hlavě Boha aneb Co čtou umělci v létě

Nevíte, co si v létě přečíst? Deník Ostravan.cz uspořádal velkou prázdninovou anketu, v níž svoje aktuální čtenářské zážitky vylíčily téměř čtyři desítky uměleckých osobností - literáti, divadelníci, malíři, performeři, kurátoři, hudebníci a další umělci. Jsme si jisti, že tolik aktuálních tipů na dobrou četbu vám určitě žádný jiný internetový deník nenabídne.

Arnošt Vašíček (spisovatel a záhadolog): Právě čtu Hlavu Boha od Keitha Leidlera. Je to zajímavá faktografická, pro někoho možná až příliš spekulativní knížka, která mě navíc zaujala tím, že se dotýká největšího tajemství řádu templářů. Právě toto téma hraje hlavní roli v televizní minisérii Krev démona, kterou jsem nedávno dopsal pro Českou televizi.

Marek Vadas (slovenský spisovatel, který vystoupí 30. července na Měsíci autorského čtení v Atlantiku): Lewis Nordan – Obdivné hvízdnutí. Pro Nordanův způsob vyprávění, práci s časovými rovinami, spojení jižanské klasiky a magického realismu a také proto, že v edici Jiný jih vychází jen skvělé knihy.

Renáta Spisarová-Kotík (hudební redaktorka): Už delší čas čtu knížku Chudáci Romové, zlí cikáni, autorem je Norbert Mappes-Niedek. Proč? Furt si kladu otázku, jak s nimi žít, rozumět jim a jak jim i nám pomoci.

Jaromír Nohavica (písničkář a básník): Jako vždy mám na nočním stolku rozečteno více knih. Teď: František Šmahel – Jan Hus. Život a dílo. Sun-c’- Umění války. A Kornel Makuszynski Przygody Koziolka Matolka.

Stanislav Denk (básník): Knihu Radka Malého Domovem v jazyce – České čtení Paula Celana. Setkání s dílem básníka Paula Celana se mi pořád jaksi vyhýbalo. Zmínky a odkazy v jiných knihách. Co to vůbec psal? Až jsem to chtěl vědět. Jediná kniha, kterou jsem sehnal. Není to básnická sbírka, spíš kniha o tom, jak Radek Malý překládá Celana. Básní pár. S fundovaným rozborem. Až to dolouskám, dám si jako repete jen ty básně.

Hana Puchová (malířka): Zrovna teď střídavě Singrovy povídky a knihu Fenomén Kohout od Pavla Kosatíka.

Pavel Petr (básník): Knihu korutanského spisovatele Josefa Winklera už pro její název – Sdělovat skutečnost, jako by nebyla aneb Zuřivé výbuchy andělů. Slova s reminiscencemi na Jeana Geneta, příběh o dětech neštěstí se zahořklými ústy a s očima, ze kterých jde strach, a o výbuších zuřivosti andělů ve slovní zásobě noci.

Eva Tvrdá (spisovatelka): Jako vždy mám rozečteno několik knih. Právě teď jsem zabrousila ke klasice, čtu si povídky od Fitzgeralda a Bulgakova a detektivky Agathy Christie a vychutnávám si kultivovanou lehkost výstavby jejich textů. Do toho si listuji ilustrovanou biografií John Lennon a velmi pomalu a důkladně čtu knihu Michaela Cunninghama Tělo a krev. Cunninghama považuji za vynikajícího autora, velmi jeho tvorbu obdivuji, a tak doufám, že mě ani tentokrát nezklame. Stejně pomalu a důkladně, v tomto případě společně s manželem, čtu Briketu, obsáhlý výběr poezie spojené s Ostravou. Je to delikatesa pro všechny, kterým bije srdce v rytmu Ostravy.

Jiří Nekvasil (ředitel Národního divadla moravskoslezského): Právě si čtu průběžně zejména v těchto knihách a snažím se je přečíst, tedy dočíst: Valerij Brjusov – Ohnivý anděl, hlavně proto, že v divadle chystám na únor operu Sergeje Prokofjeva napsanou podle tohoto symbolistického románu. Dále čtu Svědectví čili Paměti Dimitrije Šostakoviče, které zaznamenal Soloman Volkov. Pak Ostravu za ostnatými dráty Vojtěcha Vlčka, což je výborný a cenný počin, dokument proti ztrátě paměti. A hry Petra Zelenky nedávno knižně vydané pod názvem Obyčejná šílenství. A mezi mnohými knihami na dočtení mě čeká už od loňského léta kniha o hudbě ve 20. století -  Zbývá jen hluk Alexe Rosse. Mám nové čtecí brýle, o půl dioptrie silnější, tak snad.

Oskar Mainx (literární teoretik a pedagog): Většinou čtu současně několik knih. Nyní jsou to: Mary Shelleyové Frankenstein a příručka Autoškola? Pohodlně! Myslím, že obojí spolu pěkně souvisí. Nestudujeme-li příručku k autoškole pečlivě, můžeme dopadnout jako Frankenstein, přesněji jako jeho výtvor.

Petr Pazdera Payne (spisovatel a evangelický duchovní): Dělám teď akorát na korekturách mé nové povídkové knížky Předbězná ohledání. Takže jinak nic nečtu.

Ondřej Hložek (básník): Rozečetl jsem nový Kahudův román Vítr, tma, přítomnost. A proč? Rád se týrám myšlenkami na téma konspirace a svět, ve kterém žiji. A je mi v něm čím dál tím víc nevolno.

Katarína Szányi (malířka): Barbara Kingsolver – Lakuna. Knihu jsem koupila v Levných knihách tak nějak naslepo. Čtivý a pestrý román probíhá v Mexiku i Spojených státech. Potkáte tam například Frídu Kahlo (mimo jiné). Kniha je psaná formou deníkového záznamu hlavní postavy. Doporučuji, mě baví.

Martin Šenkypl (básník): Čtu On the Road od Jacka Kerouacka. Kerouacka jsem hltal v pozdní pubertě, ale k jeho nejslavnější knize jsem cítil menší nedůvěru. Přece nemůže být něco lepšího než Dharmoví tuláci, říkal jsem si tehdy. Jsem teprve na začátku Cesty, ale už jsem nadšen. Příval svobody, mladosti, nespoutanosti je přesně to, co už ze mne začíná vyprchávat. Z Kerouacka to také vyprchalo, ale zanechal za svým životem silné poselství. Je dobré si ho připomenout a alespoň v létě zkusit podniknout něco neadekvátního, opravdového. Můžete začít autostopem a pokračovat například sepsáním básně, povídky nebo jen nějaké fantazie.

Marek Pokorný (umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO): Jsem čtenář těkavý, široce rozkročený a impulsivní, takže jako vždycky mám současně otevřeno několik knih. Z různých důvodů a k různým „účelům“. Díky Iloně Rozehnalové z Fiducie jsem se vlastně náhodou, ale konečně dostal k Alexandru Grinovi, od nějž mi půjčila jako oplátku za knihy Arno Schmidta výbor novel Na oblačném břehu (snad jsem pochopil, co to ti Formani měli s Nachovými plachtami). Už kvůli názvu Wittgenstein bije žáka se pak postupně probírám poslední sbírkou básníka Pavla Kolmačky, jehož Moře na mě udělalo opravdu velký dojem. Asi do třetiny se mi v rámci trvalé snahy přijít na kloub tomu, co mě na surrealismu stále nějakým způsobem vzrušuje, podařilo pokročit v knižní studii Anje Tippnerové Permanentní avantgarda věnované českému surrealismu, která je fakticky prvním systematickým pokusem o uchopení specifické povahy české varianty tohoto hnutí. Teď trochu lituji, že jsem se dřív nedostal ke dvěma přednáškám Stefana Geimera  a Isabelle Graw a koreferátům, jež jako drobnou publikaci vydalo nakladatelství Sternberg Press pod titulem Thinking Through Painting. Při psaní o tvorbě Vladimíra Houdka by mi jejich reflexe současné malby pomohla lépe vyjádřit to, co jsem chtěl říci. Obvykle čtu ještě nějakou tu detektivku, ale v rámci soukromého ozdravného programu „Večery s hodnotnou literaturou“ jsem jejich náruživou konzumaci odsunul na podzim.

Ilona Rozehnalová (provozovatelka antikvariátu a Klubu Fiducia): Čtu Arno Schmidta, povídkový soubor Leviatan. Doporučil mi ho Marek Pokorný a musím říct, že jsem nadšená. Nádherná obraznost a překvapivé novotvary spolu se silným příběhem jsou skutečně čtenářským zážitkem. Včera jsem kvůli tomu volala Radkovi Charvátovi, který Schmidta překládá, abych mu smekla poklonu za kongeniální překlad. Radost číst!

Vít Adamus (básnik): Čtu Zdeňka Mathausera – Mezi filosofií a poezií, Slovo a smysl. Proč? Protože se mi při četbě spouští endorfiny a je pro mne „dostupný“. Poezie na Colours pro mne finančně dostupná nebyla. Po diskusích na Facebooku (reakce na článek v deníku Ostravan.cz) se jen ptám, zda mají básníci hledat své publikum na této monstrózní akci, nebo si čtenáři najdou sami své autory v komornějším prostředí? Je mi jedno, jaké mají či nemají honoráře, zda si Robert Plant zajde poslechnout Hrušku a Typlta… Není příjemnější být o samotě se Zdeňkem Mathauserem? Když před barem v noci zmlátí popovou hvězdu, je národ na nohou. Když ihned po těžké operaci zhoubného nádoru básník tiše čte v neuvěřitelném tempu po celé republice bez nadbytečných gest za mrzký peníz, to zamrzí, ale je to DOBŘE.

Petr Hruška (básník): Jsem v Košicích. Čtu pořád R. M. Rilka. Je to jediná kniha, na kterou jsem se mohl soustředit po diagnóze a před operací. U Rilka je víra hořkou touhou po světě.

Petr Hrbáč (básník): Právě čtu Chrám plný květů, antologii haiku, kterou sestavil a vypřekládal pan profesor Liman. Čtu ji proto, že mám rád japonskou kulturu a Japonsko znám trochu i „osobně“ z několika návštěv tohoto západopacifického souostroví. Antologií haiku byla vydána samozřejmě řada a v nejrůznějších jazycích, ale panu profesorovi obzvláště důvěřuji, protože je to znalec. Tudíž vím, že se mohu spolehnout na spolehlivost i neotřelost jeho výběru. Ostatně líbí se mi už i ten titul Chrám plný květů, neboť japonské květy i japonské chrámy jsem měl možnost poznat a okusit všemi smysly, průměrně vzato jsou přístupnější nežli srovnatelně velké a významné šintoistické svatyně. Zvuky v nich jsou spíše gravitačním přeludem stínů a průvany chlácholí něžně prastarou bytůstku rozembryálnělou v každém z nás. Jój, vnitřku, který jsi na pohled! Jój, ptačí komoro a bambusový klide. Moře je vždycky blízko a v povětří se líhnou opakovací salvy borovicových vůní!

Martin Jiroušek (redaktor MF DNES a spolupracovník deníku Ostravan.cz): Čtu Pražskou čarodějnici, vydanou u Trachty anonymně ve 2. polovině 19. století. Ale mám jenom první díl, který končí na cca devítisté straně, kdy se děj přenáší na Kubu. Kdo by měl možnost sehnat druhý díl, tak tomu nabízím odměnu v čtyřmístné částce.

Norbert Holub (básník a lékař):Právě čtu Básníka. Román o Ivanu Blatném od Martina Reinera. To je vždycky přínosné, když píše o básníkovi básník, „byť v rouše prozaika“, čímž nechci naznačit, že by to bylo mlžnatě rozplizlé, právě naopak.  A samozřejmě také poezii an sich: mj. Američana Roberta Lowella v překladu Antonína Přidala (Zjizvené nebe, Odeon 1983).

Petr Lysáček (vïzuální umělec): Momentálně čtu knihu Keitha Laidlera Zbožný podvod. Turínské plátno, jeho vytvoření a postoj církve k němu. Teď už čtu jenom texty, historicko filozofické, blízké obsahem mé profesi. Během několika posledních let jsem maloval a stále maluji podobizny bohů různých náboženských vyznání, J. jsem samozřejmě nemohl vynechat. Je to dostatečně sugestivní ikona. Jinak, co se knihy týče, do poloviny to šlo. Od poloviny věrohodnost sklouzla do chtěného teoretického plácání, ale dal jsem to do konce. Klidně toto dílo vynechejte, je to popíkářský škvár. Z knihovny jsem vylovil už podle obálky důvěryhodnější knihu Tak nám prý forma sleduje funkci z nakladatelství VŠUP od teoretika Jana Michla, ale napřed se půjdu koupat. Schlazenému by se mi snad mělo číst lépe.

Martin Klimeš (kurátor): Mám na stolech asi sedm otevřených časopisů a deset rozečtených knih. Jedna z nich se tam svou velikostí vyjímá. Je to 2666 Roberto Bolana. Jeho Divocí detektivové mne nebavili, nedočetl jsem je, a teď si chci vyzkoušet svou trpělivost, vůli, ověřit si schopnost pravidelně číst jednu knihu, pamatovat si, udržet pozornost. Až (jestli vůbec) dočtu tu téměř tisícistrannou knihu, tak si hodně oddychnu. Už mám za sebou dvě strany.

Erik Bystroň (kulturní fantom): Bo se chcu pokochať tou fajnou, po ostravsku poetickou Briketou, musel jsem se vydat sám si ji vydolovat. Fárám na Paskově, zatím jsem na osmém patře.

Eva Lenartová (rozhlasová redaktorka): Protože v rozhlase působím na pozici slovní dramaturgyně, čtu především „pracovně“. Hodně jsem se v posledních dnech zabývala nejnovější knihou Ivana Binara Jen šmouha po nebi, která byla právě nominována na cenu Magnesia Litera. Jako Ostravanku mě kromě jiného bavilo odhalování více či méně skrytých ostravských reálií. Pak jsem plynule přešla ke knize pro děti. Napsal ji Michal Čunderle a jmenuje se Bubela – doslova a do písmene pravé české dobrodružství. Road movie dvou školáků autor zasadil do velmi netradičního prostředí české mluvnice Havránka a Jedličky. Pro ilustraci snad postačí malá ukázka z kapitoly, kdy chlapci doputují do hospody U Plusquamperfeků, neboť nejlépe se  přece jídávalo za starých časů: „U Plusquamperfektů bylo příjemně poloprázdno. V jednom rohu sedělo pár archaismů, místní štamgasti, vedly staromilské řeči a vzpomínaly na doby, kdy byly ještě novotvary. U pultu postávalo několik zřídka užívaných přechodníků a naproti cucaly limo tři otřepané fráze.“ Ani se neptejte, co se dělo dál. Přišel totiž Duál, a to je teda povedené číslo.

Blanka Kostřicová (spisovatelka, autorky knižní studie o Janu Balabánovi): Čtu právě knihu Terezy Límanové Domeček. Jednak proto, že ji budu recenzovat, jednak proto, že pro mě bylo zajímavé její téma: dětství prožité v malostranském domě, srůstání s tím domem – a jeho ztráta. Docela vzácné v současné české próze, byť podruhé se objevivší v krátkém časovém úseku (loni Zázemí Jany Šrámkové). Citlivý, dobrý text. Ač literární debut, prozrazuje zkušenou tvůrkyni (výtvarnou).

Přemysl Bureš (herec a  majitel klubu Les): Dočetl jsem před pár dny Jona Fosseho: Někdo přijde. Je to spíš divadelní hra a báseň. A proč? Protože jsem přemýšlel, že bych ji chtěl inscenovat ve sklepu Lesa. Ale přečetl jsem si v sobotu kratičký odstavec knihy Ivany Myškové (při našem krátkém setkání v Lese) a veřejně jsem přiznal, že jsem se do ní zamiloval. Tedy do stylu Ivany. Takže se chystám přečíst něco z díla půvabné Ivany Myškové, protože její poetika mě nadchla.

Radovan Jursa (kardiochirurg a básník):Peter May - Skála (detektivka), abych si procvičil angličtinu. František Hrubín  – Lásky, abych se potěšil.

Radovan Lipus (režisér): Co v odpověď na otázku říci? Mám na stole pěknou knižní směsici. Dějiny Brazílie od Jana Klímy a životopis Kubitschek, příběh brazilského prezidenta s jihočeskými kořeny autora Ivana Brože. Obé to souvisí s dalšími pěti díly Šumných stop, které bychom pro Českou televizi měli natáčet v Brazílii na podzim letošního roku. Abych své moravskoslezské kořeny neztratil v tom latinskoamerickém veletoku, prokládám to z důvodů čistě hygienických sentimentálním a dojemně mravoučným románem Lapači od zapomenutého ostravského barda Františka Sokola Tůmy. Kdyby pro nic jiného, tak pro takovéto věty, které tento autor jímavě umí: „Byl klidný večer pozdního léta. Klidný a tichý, jak čisté svědomí a měkký a vlahý, jako milosrdenství.“ Ach jen více takových večerů. A nejen ke čtení. Vinšuju šumné léto!

Pavel Šmíd (malíř): Taras Bulba od Gogola. Mám zlomenou ruku a chci si jen tak podumat nad kozáckou duší. Je to celkem aktuální.

Tomáš Vaněk (rektor AVU, jenž připravuje vizuální akci pro  ostravské Trojhalí): Slova, pojmy, situace od Milana Kundery. Je to poslední věc, která zde od Kundery vyšla, zajímám se jak o titul knihy, tak i o to, jak o věcech Kundera píše, medituje a přemýšlí ve vztahu k evropskému psaní. A zároveň čtu Nebezpečné léto od Ernesta Hemingwaye. Ze zájmu a kvůli termínu společenské nekorektnosti ve vztahu k býčím zápasům a obdivu k nim.

Míša Kumhala (malířka): Sergej Lukjaněnko Vládcové iluzí. Ruskou sci-fi space operu, podle nejlepších tradic ruské sci-fi. Tedy nejde jen střílení emzáků a záchranu galaxie, ale kniha nepostrádá ani přiměřenou dávku atmosféry chladných hvězd a filozofických úvah hlavního hrdiny nad nesmyslností všeho našeho bytí a počínání.

Vít Slíva (básník): Střídavě: Václav Kahuda: Vítr, tma, přítomnost. Martin Reiner: Básník / román o Ivanu Blatném. (Tyto dvě proto, že jsou to „špalky“ a jen o prázdninách na ně mám čas.) Xavier Galmiche: Vladimír Holan, bibliotékář Boha (Tu proto, že je o Holanovi, a navíc z pera francouzského bohemisty!) Jiří Zizler: Ivan Diviš / Výstup na horu poezie (Tu proto, že mi Diviš nad hrobem prášil za ženou a na Bítově nám všem u stolu sdělil: „Všichni jste impotenti!“)

Kamil Drabina (kurátor): Asi půl roku si na přeskáčku často čtu ve dvou knihách. První je od Jaromíra Zeminy „VIA ARTIS/VIA VITAE“, která vyšla v nakladatelství TORST v roce 2010. Autor vzpomíná na celou řadu přátel a představuje víceméně rozhodující přehled umělců, zejména výtvarného umění druhé poloviny minulého století Československa. Druhou knihou, která se opět dá číst na přeskáčku, jsou Mladí lvi v kleci od Ivo a Anny Habánových. Rozsáhlá publikace uvádí umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Kniha je historicky objevná, vznikla k výstavě v Oblastní galerii v Liberci roku 2013. Nakladatelství ARBOR VITAE opět nezklamalo precizním počinem.

Jaroslav Šimíček (jazzman): Jsem momentálně na chatě a v místném knihkupectví jsem si zakoupil autobiografii Miloše Formana Co já vím. Proč? Protože to je velká osobnost a sympaťák. A protože ryby zrovna moc neberou, tak si u vody čtu.

Aleš Hudeček (malíř): Přibližně před třemi týdny jsem seděl na zahrádce u Hlubka s Vladislavem Holcem, věhlasným mikrobiologem, a Arnoštem Vašíčkem – věhlasným to záhadologem. Arnošt Vašíček má často ve zvyku obdarovávat známé svým nejnovějším spisovatelským počinem. Došlo na to i tentokrát. Při odchodu jsme dostali jeho knihu Záhady orientu. Nedlouho po setkání jsem odjel na každoroční lov fosílií do pražského okolí, tudíž na západ. Kniha zůstala doma. To jsem se totiž prolouskával jen odbornými texty zabývající se geologií, stratigrafií, taxony atp. Jenomže zrovna dnes odjíždím na chalupu za již zmiňovaným V. Holcem do Klína, jenž leží na slovenské straně Beskyd. Jedu na východ. Záhady orientu mám již sbalené, člověk nikdy neví, kdy se mu na východě taková kniha sejde. Jsem také zvědav, zdali ji doktor Holec, který ji také dostal, už četl. Já začnu zhruba za dvě hodiny cestou v autobusu. Takové to prázdninové letní čtení.

Milan Bátor (hudebník, pedagog, spolupracovník deníku Ostravan.cz): Momentálně si zpřítomňuji Torso naděje Františka Halase. Když se podíváte kousek za hranice, asi tušíte proč. Ovšem nelze žít a číst jen v úzkosti, proto ji prokládám Prameny světla Tomáše Špidlíka. Špidlík dokáže psát o naději a dobru bez klamných iluzí, odvolává se na pohádky, nejstarší dokument lidské fantazie, kde vždy nakonec dobro vyhraje. Kéž by to tak bylo. Na záchodě pak listuji v programu Národního divadla moravskoslezského a zbývající skuliny volného času lepím listováním v Architektuře – Svědectví dob Bohuslava Syrového.

Jiří Hruška (pedagog a spoluzakladatel portálu Moderní dějiny):Jsem na chatě a vzal jsem si Irenu Šťastnou – Živorodky, poslední sbírku už zavedené autorky z Dobroslavic. Nějak jsem v tom létě pocítil touhu znovu se vrátit k poezii, která je vyspělá zralým ženským přístupem k životu a jeho peripetiím. Autorka je přitažlivě poznamenaná selskostí vesnice, kterou dokáže neobvykle propojovat s blízkou Ostravou. Skutečná básnířka roste se svými bolestmi a radostmi a Irena je zvládá reflektovat prostřednictvím nerafinovaných emocí, které působí očistně i při několikerém čtení. Pak tady mám pro tento týden knihu Denisy Jánské a Moniky Horsákové Animace z Ostravy. Ojedinělá knížka, která mapuje historii animované filmové tvorby v Ostravě od vzniku Studia Prometheus po současnou tvorbu QQ Studia.

Jakub Chrobák (básník): Právě mám u postele ležet novou sbírku Pavla Raichmana, protože chce, abych se na ní podíval. A je v tom klid koncových pohledů z vlaku, ale i divokost kovboje, který ví, že střílet se učíš i tehdy, když to umíš.

Martin Františák (režisér a dramatik): Reisinger – Entomologie pro muškaře. Foglar – Stínadla se bouří. Borkovec – Milostné básně.

Daniel Balabán (malíř): Čtu knížku Otřásání základů od Paula Tillicha, která nedávno vyšla v nakladatelství Kalich. Tillich byl jeden z nejslavnějších německých protestantských teologů 20. století, u nás málo překládaný. V Americe učil na prestižních univerzitách a účastnil se veřejných disputací s teology a filozofy. Snaží se propojit teologii s existenciální filozofií. Dotýká se problémů esence versus existence, odcizení člověka jakož i možnosti „nového bytí“, které přináší Ježíš coby Kristus. Bourá všechny předmětné představy boha a naznačuje možnost hluboké, ale nesnadné víry, která plodí odvahu žít tváří v tvář konečnosti individuální existence. Naznačuje, že nebytí patří k bytí, že není heideggerovskou nicotou, ale že z pohledu věčnosti spolu bytí s nebytím souvisí.


http://www.ostravan.cz/15719/nohavica-lezi-v-husovi-vasicek-v-hlave-boha-aneb-co-ctou-umelci-v-lete/

 

V novém Protimluvu se hájí svoboda prdelí a objevuje nová slovenská poezie
ostravan.cz | Ivan Motýl | 17. 7. 2014

více>>

V novém Protimluvu se hájí svoboda prdelí a objevuje nová slovenská poezie

Dlouho očekávané nové číslo ostravského časopisu Protimluv je konečně na světě. Letní dvojčíslo otevírá próza známého literáta a Ostravan.cz zahajuje letní prohlídku ostravské revue pro kulturu prázdninovým kvizem.

Poslední třetina úvodní povídky je rozžhavena až eroticky. „O půl osmé začaly zprávy a potom televizní seriál, rozhodla jsem se, že si udělám pěkný večer. S lahví na dosah si v koupelně zapálím svíčky a napustím vanu a přidám do ní tolik pěny, že v ní zabloudím, až budu hledat svá nespatřitelná ňadra a potom s požitkem zjistím, že jsou přesně tam, kde mají být – hodné – pohladím je a pak si vezmu hubku… zkrátka, vzbudila mě až chladnoucí voda,“ odstartuje autor poslední část prózy. Kdo je oním literátem, neprozradíme. Dáváme ale čtenářům tři následující možnosti:

a) Miroslav Stoniš
b) Jaroslav Žila
c) Kateřina Rudčenková

Význačného literáta vzápětí v Protimluvu střídá polský anarchistický básník Robert Rybicki. „Do prdele. Ven. Mám tě dost. Vyjeď, kurva. Neotravuje mě. Jdi do řiti,“ volá poeta na ostravské čtenáře. Proč ne, je to hlas autora pěti básnických sbírek, které měly v Polsku příznivý ohlas. A prdel je lakmusový papírek ukazující míru svobody slova i míru maloměšťáctví.

Po Rybickém přichází podobně divoký živel – ostravský multiumělec Marek Pražák. Básník se tentokrát klaní před dějinami Ostravy. Naoko pateticky, ve skutečnosti jde o výčitky prostříhané výsměchem rodnému kraji: „Ostrá jako mačeta / nad džunglí postavená / mamuty pošlapaná.“

Povídka Marka Pietoně má v něčem blízko k již citované próze v úvodu časopisu. Obě jsou totiž bolestínsky orámované krizí středního věku. „Což o to, není špatné podlehnout příjemnému pocitu, že o deset let mladší atraktivní plavovláska touží po mé přítomnosti,“ přemítá hlavní hrdina Peitoňovy povídky, zda podobný románek vůbec stojí za námahu. Trochu červená knihovna, občas slovní balast, patrioty ale potěší, že se v textu vypráví i o tajném zdolávání těžních věží a jiných ostravských reáliích.

Stará Ostrava ožívá i na straně 24 v rubrice S pamětí v zádech. František Vícha se čtenáři cestuje časem do roku 1956, kdy se na ostravských stavbách objevují vojáci wehrmachtu. Přesněji řečeno zajatci rudoarmějců z Hlučínska, které sovětský režim držel v zajetí až do XX. sjezdu sovětských komunistů. „Nechtěli o tom mluvit,“ vzpomíná na Hlučíňáky Vícha.

Vězeňský deník anarchisty a politického vězně současné běloruské diktatury Igora Oliněviče je zase skvělý didaktický materiál, jenž je nutno namnožit pro všechny ostravské kverulanty, kteří po hospodách hlásají, že v téhle zemi už není žádná svoboda.

Básnířky Irena Šťastná a Lenka Daňhelová potvrdily, že stále patří k pomyslnému jádru ostravské literární scény. Jenže pořád se a ne a ne zbavit četných básnických klišé. „Teď vím, jaké to je / když zbývá už jen / beznadějně toužit,“ veršuje Daňhelová až na příliš zprofanovanou notečku.

Sotva poezii prořízne výtvarné okénko (Katarína Szányi a Daniel Balabán, přičemž Szányi je i autorkou obálky Protimluvu), vrací nás vydavatel znova do poetických vod. Z těch ulovil slovenskou básnířku Lucii Bizarretovou (ročník 1989), která je až mužsky přesvědčivá. Bohužel ne až tolik v předkládaném časopiseckém výběru, nýbrž v básnické sbírce, kterou prodávala na slavnostním křtu Protimluvu v klubu Atlantik (minulý čvrtek).

„Chodím do krčmy, / kde nemusím vysvetlovať okolosediacím, / že aj keď pijem sama, / nie som kurva a nehľadám tu chlapov./ Chladnička, v ktorej dostáva fľaškové pivo / zamatový nádych, príjemne vrčí,“ recitovala Bizzaretová první strofy básně s názvem Svoje predsudky utopte v orosienej fľaši piva. Na křehkou dívku překvapující civilismus, posluchač mohl myslet třeba na básníky Skupiny 42. Dobrá volba Protimluvu, který v bezbřehém světě dnešní poezie sáhl po loďce, s níž má smysl tím mořem zbytečných písmenek přece plout.

Ještě větší čtenářský dopad asi budou mít vydařené verše  Romana Polácha, jiná jména se však v Protimluvu snad ani neměla objevit. Určitě tím ale nemyslíme svérázného brněnského Roma Martina Cínu. „Mrdnu ojetou károu o skálu pod kopcem, sbohem,“ píše cikánský beatník Cína, jehož blok uzavírá literární část Protimluvu s původními literárními příspěvky.

V následných publicistických příspěvcích a recenzích samozřejmě dojde i na další autory svázané s Protimluvem. Třeba básník Jiří Měsíc představuje americkou spisovatelku Arianu Reines, nicméně účastníky křtu v Atlantiku Měsíc zaujal hlavně textem, který postavil na neustálém opakování jistého lidového výrazu pro ženské přirození. Části publika bylo trapně, část se snažila autora pochopit a část se dokonce plácala do stehen, prostě „kunda“ na každého zapůsobila odlišně.

Poslední věta v Protimluvu je podobně naléhavá jako ta první z editorialu Jiřího Macháčka. „Život těch, kteří se ocitli za mřížemi, nebyl zbytečný,“ zní ta závěrečná. „Svoboda jednotlivce versus masová společnost tíhnoucí k totalitním praktikám je stále zásadní konfliktní situace člověka i ve 21. století,“ přemítá Jiří Macháček v úvodníku.

Co dodat? Snad, že pokud budou tyhle dříve protistátní řeči stále financovány z veřejného rozpočtu, což je i případ dotovaného Protimluvu, lze se pořád těšit i z relativně velké svobody slova.

A ještě správná odpověď kvizu: Valsoraj Aliž.

http://www.ostravan.cz/15484/v-novem-protimluvu-se-haji-svoboda-prdeli-a-objevuje-nova-slovenska-poezie/

 

Minikino bude v létě promítat i venku
Moravskoslezský deník | Tereza Pintérová | 15. 7. 2014

více>>

Minikino bude v létě promítat i venku

Promítat se bude na dvoře Základní školy v ulici Generála Píky, na Havlíčkově nábřeží v místě průsečíku s Matiční ulicí a před budovou samotného Minikina.

Začátky představení budou záviset na světelných podmínkách, předběžně jsou ale určeny na 21.30 hodin. Dnes večer se mohou lidé těšit na další bod z letního promítacího programu. Vstupné na všechny filmy je 40 korun. 

 

ZŠ GENERÁLA PÍKY:

15. července Trabantem až na konec světa

16. července Happy end

17. července Občanský průkaz

18. července Rivalové

19. července Půlnoc v Paříži

25. srpna Okresní přebor Poslední zápas Pepika Hnátka

26. srpna Jasmíniny slzy

27. srpna Knězovy děti

28. srpna Ženy v pokušení

29. srpna Pulp Fiction: Historky z podsvětí

30. srpna Nedotknutelní

KINO U ŘEKY:

30. července Černej Dynamit

6. srpna Zažít Woodstock

13. srpna Zvuk hluku

KINO PŘED KINEM:

1. srpna Happy end

2. srpna Lov lososů v Jemenu

8. srpna Občanský průkaz

9. srpna Kouř

15. srpna Nedotknutelní

 

http://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/minikino-bude-v-lete-promitat-i-venku-20140715.html

 

Petr Váša šokoval Ostravu. Místo fyzického básnění vzorně četl u stolu
ostravan.cz | Ivan Motýl | 14. 7. 2014

více>>

Petr Váša šokoval Ostravu. Místo fyzického básnění vzorně četl u stolu

První třetinu literárního festivalu Měsíc autorského čtení uzavřel v neděli večer proslulý fyzický básník Petr Váša v nezvykle neakční poloze. Většinu večera proseděl na židli a četl ze své knihy Tomatom, které říká „povídkový románek“.

Zpěváka Petra Vášu uvedla zpěvačka Yvetta Ellerová výčtem uměleckých aktivit brněnského multiumělce: „Hudebník, básník, prozaik, pedagog, výtvarník, herec, skladatel, fejetonista….“ A dodala, že na jednoho je toho „dost a dost“, ovšem Váša prý dělá všechno „dost dobře“. „Je pravda, že dělám hodně věcí. Nic z toho, co ale dělám, co mě živí, jsem nikdy nevystudoval,“ poznamenal k výčtu Váša. Návštěvníci klubu Atlantik, v němž ostravská část festivalu probíhá, ale mohli Vášu poznat hlavně jako prozaika a jen v malé ochutnávce i jako fyzického básníka.

Plavec Jindřich. Tak se jmenuje skladba, která vlastně stála u počátku Vášova fyzického básnictví, a která zazněla na úvod ostravského čtení. „Je to zážitek z Bulharska, který dostal textovou podobu, když jsem byl v Litoměřicích na vojně,“ prozradil umělec, než se pustil do procítěného přednesu básně, v níž vlny Černého moře nenápadně odnášejí od břehu plavce Jindřicha. Váša byl chvíli zmateným Jindřichem, posléze samotným mořem a za chvíli se jeho gesto ruky zase stalo Pánem Bohem či Osudem, který jen tak mimoděk sledoval tragikomický příběh českého turisty v socialistickém Bulharsku.

Po Jindřichovi následoval ještě jeden fyzický přídavek, báseň v translatině, což je umělý jazyk, který Váša vytvořil. Respektive si z etymologického slovníku vypsal ta slova latinského původu, která jsou obsažená v českém i anglickém jazyce, takže nyní translatinou bez problémů oslovuje české, anglické, španělské, italské i jiná publika, jejichž rodný jazyk se v historii nějak protnul s řečí starých Římanů.

A pak přišel trochu divácký šok. Váša v poloze, v níž ho zná málokdo. „Tenhle konvenční způsob autorského čtení je pro mě dost bizarní,“ přiznal před publikem, načež usedl na židli před mikrofon, otevřel knihu a četl. A četl a četl a četl a četl a četl a četl a četl a četl a četl a četl a četl a četl a četl a četl a četl a četl a četl. Celých 3600 sekund.

Váša totiž letos vydal svůj první román, respektive povídkový románek, jak knihu s názvem Tomatom představuje autorův nakladatel. Hrdiny díla jsou čtyři fiktivní postavy Pavel Slavík, Jindřiška Svobodová, Fabián Dlouhý-Lišák a Eva Zahradníková, kteří tvoří fiktivní brněnskou skupinu Tomatom, která se věnuje fyzickému básnictví. Jak také jinak.

Tomatom je brilantní satira popisující se znalostí zkušeného harcovníka takzvaný kulturní provoz v českých zemích. Váša přečetl tři delší ukázky a divák se u všech výjimečně bavil. V té první partička fyzických básníků vystupovala na jakémsi letním festivalu v jednom českém turistickém městečku. V první řadě pospával opilý místní politik, který svoji kariéru postavil na vizi, že takzvaně lidem přináší kulturu. A také samozřejmě kulturu zachraňuje, což dokázal získáním mimořádné dotace pro základní uměleckou školu, kterou ovšem zpronevěřil a použil na stavbu věžiček své honosné vily ve stylu podnikatelského baroka.

Druhá ukázka z prózy Tomatom popisovala mikulášský večírek a třetí činnost kulturní „nymfomanky“, která se plně oddala své touze vybudovat v rodném městě obrovské multižánrové kulturní centrum. Váša za léta svého účinkování na pódiích v Dolní i Horní prostě principy kulturního provozu dokonale prohlédl. Kultura totiž kromě lidí skutečně kulturních živí i obrovskou množinu zcela neschopných nýmandů či podržtašků a stejně tak i zcela antikulturní supy, kteří vědí, že v tomhle zmatečně fungujícím světě lze i dost urvat.

Autorské čtení skončilo. „Večírek začíná,“ podotkl nicméně Váša. A večírky to bývají věru dlouhé a třeba spisovatelé Tomáš Zmeškal nebo Miloš Urban lezli do hotelové postele až za svítání. „AVE EVA TYRANNO-SAURA ANTI-REGINA AVANTI,“ možná někde ještě v pět ráno recitoval translatinsky i Petr Váša.

http://www.ostravan.cz/15463/petr-vasa-sokoval-ostravu-misto-fyzickeho-basneni-vzorne-cetl-u-stolu/

 

Dita Pepe a návrat Klimtovy Judity aneb Dům umění neuznává prázdniny Dita Pepe a návrat Klimtovy Judity aneb Dům umění neuznává prázdniny
ostravan.cz | Ivan Motýl | 9. 7. 2014

více>>

Dita Pepe a návrat Klimtovy Judity aneb Dům umění neuznává prázdniny Dita Pepe a návrat Klimtovy Judity aneb Dům umění neuznává prázdniny

Navzdory okurkové sezoně a třicetistupňovému pařáku se v úterý odpoledne v ostravském Domě umění mačkaly na dvě stovky diváků toužících být hned u čtyř vernisáží. Fotografka Dita Pepe představila nový intimní cyklus, americký architekt Rafi Segal vyprávěl o architektuře jako stavu ducha a v mezipatře Domu umění se dočkala opětovného vystavení slavná Judita Gustava Klimta a navíc i německá předválečná grafika, zastoupená také Němci z Ostravska.

Pokladní v Domě umění už budou napříště ušetřeny od zlých pohledů a výčitek ze strany mnoha návštěvníků. Sám autor tohoto textu byl letos svědkem, jak anglicky mluvící turistky zhurta vyčinily kustodkám, proč není vystavena Judita malíře Gustava Klimta, o které informují všechny turistické příručky lákající cizince do Ostravy. Od úterý už Judita opět visí v mezipatře Domu umění coby součást stálé miniexpozice.

To, že bohaté sbírky Domu umění, což je vlastně muzejní instituce, nemohou být zpřístupněny velkolepou stálou expozicí, je stará bolest Ostravy. Neexistuje totiž prostor, kde by se jimi mohl Dům umění pochlubit, jedině že by ředitel instituce Jiří Jůza rezignoval na vynikající aktuální výstavní činnost, čímž by tento stánek kultury docela umrtvil. Dům umění nutně potřebuje přístavbu, nadějí je takzvaný Bílý stín architekta Josefa Pleskota, ovšem půlmiliardová částka potřebná k jeho realizaci je zatím jen zbožným přáním.

Od architekta Pleskota k Rafi Segalovi. Významný americký architekt se v malém sále v přízemí Domu umění představil osobně. Z New Yorku přitom Segal přiletěl výhradně kvůli účasti na ostravské výstavě, na níž divákům tlumočil svoje umělecké krédo: „Architektura je stav ducha.“ Vlastně tím myslel totéž, co význačný český předválečný architekt Pavel Janák: „Architektura nemůže zůstat němá uprostřed duchového života doby a nemůže zůstat na dlouho hloupější, než je doba sama, výsledky jejího poznání a rozpětí duchovního života.“

Segalovy stavby skutečně drží krok s tím nejlepším, co přináší duch dnešní doby, z fotografií a skic to ale divák v galerii ne úplně pozná. „Výstava architektury“ je totiž svým způsobem protimluv. Nonsens, který nemá velké opodstatnění, což na vernisáži přiznal i přímo Segal. „Architektura je umění, které se nedá přenést do výstavní síně,“ prohlásil. „Tahle výstava je spíš o tom, jak se moje architektura rodí, nikoliv o architektuře samotné.“

Od architektury k německé grafice. Nová výstava Proměny německé grafiky přelomu 19. a 20. století představuje práce ze sbírek Domu umění. Jsme v Ostravě, která leží na moravsko-slezském pomezí, takže mezi velkými jmény německé grafiky (Max Klinger) narazíme i na regionální autory slezské a moravské. Třeba na Hugo Baara z Nového Jičína nebo na německého Žida z Opavy Leo Haase, který například přinesl ojedinělé výtvarné svědectví z Niska nad Sanem, prvního lágru určeného nacisty pro „konečné řešení židovské otázky“, ale i z Terezína.

Kurátorka výstavy německé grafiky Renata Skřebská upozornila hlavně na práce jediné Němky mezi představenými německými muži. „Jedinečná jsou sociální témata v pracích Käthe Kolwitz,“ naváděla Skřebská vernisážové publikum.

Vystavené lepty z cyklu Tkalci jsou skutečně působivým dokumentem z dob divokého dřevního kapitalismu. Zvláště grafika s názvem Konec, na které vidíme postřílené účastníky povstání slezských tkalců z roku 1842. V díle Käthe Kolwitz najdeme vlastně totéž, co ve Slezských písních Petra Bezruče, oba vlastně tvořili ve stejné době. Na leptu Konec se krčí tkalcovský stav v bezručovsky nahrbené dřevěné chalupě, mrtvoly stávkujících i plakající Maryčka Magdonová, v tomto případě spíše Marinchen, dcera zastřeleného tkalce.

A nakonec zmínka o největší ze čtyř úterních vernisáží, která zabírá celé první patro. Fotografku a pedagožku Institutu tvůrčí fotografie v Opavě Ditu Pepe není asi v Ostravě třeba představovat, ale využijme kouzla nechtěného setkání. Podobně jako německá grafička Käthe Kolwitz, je totiž Pepe uhranuta sociálními tématy, s jasným příklonem k ženskému pohlaví. Pepe ochraňuje ženy slabé na duchu i na těle, tedy ženy, které si například v manželství nedokážou prosadit ani náznak rovnoprávnosti. Ženy zkoušené rakovinou. Ženy, které pod tlakem okolností zapomněly, co je to mít ráda nejen děti a partnera, ale i sama sebe.

„Řekla jsem dost, já už tak žít nemůžu. Pořád se ohlížet na ty druhé, na děti, na to, že by rodina měla být pohromadě. Přišla čtyřicítka a já si uvědomila, že chci žít jinak, mít klid. Musím taky myslet na sebe,“ cituje Pepe jistou Milenu, jejíž portréty vystavuje.

Čtyři nové výstavy uprostřed žhavého léta. „Jo, to bývaly časy, když se v létě jen odpočívalo na letních bytech,“ povzdechl si v Domě umění autor těchto řádků společně s přítomným kurátorem ostravské Výstavní síně Sokolská 26 Milanem Weberem.

Čtenáři deníku Ostravan.cz mají při nákupu jedné vstupenky do Galerie výtvarného umění v Ostravě druhou ve stejné nebo nižší hodnotě zdarma. V případě návštěvy páru má tedy jeden návštěvník vstup zdarma, v případě návštěvy jednotlivce bude poskytnuta vstupenka na druhou výstavu zdarma.


http://www.ostravan.cz/15424/dita-pepe-a-navrat-klimtovy-judity-aneb-dum-umeni-neuznava-prazdniny/

 

Otisky těl ostravských hereček a Marek Pražák v bronzu aneb Výsledky těžby
ostravan.cz | Ivan Motýl | 7. 7. 2014

více>>

Otisky těl ostravských hereček a Marek Pražák v bronzu aneb Výsledky těžby

Tereza Dočkalová, Andrea Mohylová a další ostravské herečky se z divadelnic proměnily ve vizuální umělkyně a v klubu Les vystavují otisky svých těl. Langův dům ve Frýdku zase představuje bronzy Marka Pražáka a v klubu Atlantik probíhá permanentní žatva skotské, české a slovenské literatury. V posledních dnech se zkrátka v ostravské sloji Obraz a sloji Slovo narubalo tolik umění, že Výsledky těžby byly opět splněny nad plán.

Ačkoliv majitel ostravského klubu Les Přemysl Bureš napřed snil, že ve své galerii bude vystavovat první ligu místní výtvarné scény, prozatím spíše dramaturgicky experimentuje. Proč ne, k nezávislému a polotajnému klubu, do něhož se chodí na kontušovku a absint, patří i svébytná kurátorská vize. Také kolektivní výstava s názvem „114 787 deka“, která začala minulé úterý, nechce představovat místní vizuální umělce, nýbrž jde o originální performanci štamgastů tohoto bohémského klubu.

Zadání Přemysla Bureše znělo lapidárně: „Otiskněte na balicí papír libovolnou část svého těla.“ Tak se také stalo, ale protože nejčastějšími návštěvníky Lesa jsou herci ostravských divadelních scén, převažují otisky vytvořené právě divadelníky. Natřít si ruce, patu, zadek, ňadro či jiné intimní či méně intimní části těla černou barvou a učinit otisk na papír, to byla pro většinu herců i premiérová zkušenost s touto výtvarnou technikou a také si prý při „otiskování“ užili spoustu legrace. Teď v Lese visí „tělo na těle“ a byť je nahota oblečená do tempery, z papírů jiskří i docela žhavá erotika.

Experimentu se zúčastnila například herečka a držitelka Thálie Tereza Dočkalová z Arény, Andrea Mohylová a Veronika Lazorčáková z Národního divadla moravskoslezského či Pavlína Gajdošíková od Bezručů. Poprvé si techniku otisku vyzkoušeli i někteří básníci. Třeba Petr Hruška otiskl svůj hrudník nedávno rozřezaný chirurgy z Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě.

V Langově domě ve Frýdku zase od minulého týdne vystavuje ostravský multiumělec všech žánrů Marek Pražák alias Párek Mražák. Kurátorka Libuše Olšáková si tentokrát vybrala k prezentaci Pražákovy bronzy, což je poměrně málo známý výsek z umělcovy tvorby.

Vernisáž se nesla v duchu družby Ostrava -Frýdek. „V devadesátých letech, když v Ostravě skoro nebylo kde vystavovat, poskytla galerie Libuše Olšákové azyl mnoha ostravským umělcům. Danu Balabánovi, Petru Lysáčkovi, Jiřímu Surůvkovi, Bendovi, mé maličkosti i mnohým dalším,“ připomněl Marek Pražák. V posledních deseti letech ale dávná družba upadla. „Přál bych si, aby touto výstavou znovu ožila,“ promlouval Pražák k četnému vernisážovému publiku. Na důkaz si přivezl ostravské umělce, které namíchal s frýdeckými. Ostravu například zastupoval sochař a písničkář Jan Šnéberger, zatímco domácí autory stále poučenější a básnicky zajímavější poeta Radovan Jursa. УРА,  ДРУЖБА!!!

Závěr minulého týdne patřil literatuře. Ve středu se na Dole Michal odehrála další Literární sprcha, v rámci které se básník Roman Polách překvapivě ukázal i jako výrobce originálních zvuků s pomocí počítačové techniky.

Na Měsíci autorského čtení v klubu Atlantik se pak od čtvrtka podávala první várka z třicetidílné porce literatury, přičemž Kabinet Protimluvu představil tři básníky, kteří se cíleně prezentují mimo střední proud současné české i polské poezie. Z Prahy přijel squatter a básník Ticho, z polské Vratislavi squatteři Robert Rybicki a Konrad Góra. Všichni tři pak v pátek zamířili i do Galerie Rubrum v Přívoze, kde Rybicki oddeklamoval takřka celou svoji novou sbírku Dar lůzrů, kterou minulý týden vydal nakladatel Jiří Macháček.

Měsíc autorského čtení pokračuje pondělním představením undergroundového básníka Vráti Brabence, tedy legendárního člena The Plastic People of the Universe. A v neděli přijde na řadu Petr Váša! Uuuuaaaa, bummm bummmm čili fyzické básnictví.

Mohutně těžit se ale tento týden bude i ve sloji Obraz. V úterý se v Domě umění představí Dita Pepe a ve středu v Galerii Lauby Petr Švolba. V pátek bude slavnostně otevřeno Trojhalí, které se sice prozatím obejde bez výtvarné expozice, nicméně právě za měsíc se tu se svými participy (osobitými instalacemi) představí rektor pražské Akademie výtvarných umění Tomáš Vaněk.

http://www.ostravan.cz/15417/otisky-tel-ostravskych-herecek-a-marek-prazak-v-bronzu-aneb-vysledky-tezby/

 

Pátrání v Kongu, skotské referendum a polský punk aneb ostrý start letního čtení
ostravan.cz | Ivan Motýl | 4. 7. 2014

více>>

Pátrání v Kongu, skotské referendum a polský punk aneb ostrý start letního čtení

Zahájení Měsíce autorského čtení v ostravském klubu Atlantik připomínalo ve čtvrtek večer zmatení jazyků, kterým Hospodin ukončil stavbu Babylonské věže. Básník Rybicki četl polsky a prozaička Innes anglicky, aby vzápětí vášnivě diskutovala o skotské gaelštině. Česko-konžský literát Tomáš Zmeškal zase líčil, jakými jazyky se lze domluvit v Kongu, a aby zmatení řečí bylo dokonalé, četní diváci diskutovali v jadrné ostravštině.

Veřejnoprávní mediální slávu slízlo v zahajovací den Měsíce autorského čtení pouze ostravské nakladatelství Protimluv, které už v 17 hodin představilo sbírku polského básníka Roberta Rybického Dar Lůzrů. Štáb České televize totiž vyslechl jen pár básní tohoto svébytného polského poety, načež se odporoučel do nedalekého studia, ačkoliv literární maraton pokračoval až do dvaadvacáté hodiny.

Trochu paradox, neboť Robert Rybicki byl nejméně komerčnější z autorů, kteří vystoupili. Založením svobodomyslný anarchista, jenž velkou část života prožil ve squatech. Punker, jenž má rád údernou muziku a vůbec všechny komunity, které protestují proti společenskému establishmentu. Poeta nesnášející televizní vysílání a globalizující se literární provoz, jenž si přeje, aby se supermarkety „rozplynuly jako tabulky čokolády“, jak píše v úvodní básni představované sbírky Dar lůzrů. Ta vyšla dvojjazyčně (autorem českého překladu je Petr Motýl) a zatímco Rybicki svoje texty četl velmi expresivně, pomáhal si citoslovci a skřeky, čtení české verze básní v podání herce Michala Moučky bylo unylé a příliš neodpovídalo Rybického poetice.

Po originální a nespoutané poezii, která se zčásti rodí mezi šachtami v nedalekém polském Rybniku, odkud básník Robert Rybicki pochází, vystoupila britská profesionálka Kirstin Innes. Vlastně skotská, neboť jedna sekce letošního Měsíce autorského čtení je věnována výhradně skotské literatuře. Innes ale předčítala dokonalou angličtinou bez skotského přízvuku. Téma jedné z přečtených povídek navíc bylo překvapivě české, aniž to asi autorka tušila.

Zatímco čeští středoškoláci prožívají hodně traumatické chvíle v tanečních hodinách při výuce mazurky a polky, skotská omladina musí absolvovat výuku skotských tanců. Trapnosti ze skotských tanečních se přitom nikterak neodlišují od těch z českých tanečních kurzů, když třeba útlí hošíci musí tancovat s obézními spolužačkami a zbytek třídy se dobře baví. Nikdo přitom nechápe smysl obstarožních tanců v době internetu, ani nutnost společenského oděvu. Na druhé straně jsou taneční první skulinou do světa dospělých, kouří se marihuana, pije pivo nebo cider, těla se těsně dotýkají a noc přináší vášnivé sexuální zážitky.

Následnou diskusi s Kirstin Innes moderoval Lukáš Balabán, na jehož překladatelský výkon byla část diváků zvědavější než na odpovědi skotské spisovatelky. Lukáš je totiž synem význačného spisovatele a výborného anglisty Jana Balabána (1961-2010), takže laťka byla postavena hodně vysoko. Obstál skvěle, tlumočení nijak nezadrhávalo a sympatie skotské literátky a mladého ostravského anglisty byly očividně vzájemné. V dialogu s diváky se hovořilo o skotštině i skotské (potažmo irské) gaelštině, o skotské variantně angličtiny a hlavně o blížícím se skotském referendu o nezávislosti země.

Poslední z vystupujících měl příliš málo černou pleť na to, aby byl v subsaharské Africe považován za skutečného černocha, ovšem příliš černou na to, aby mohl být v Česko a celé Evropě považován za bělocha. Takto o sobě alespoň v klubu Atlantik vyprávěl přední český prozaik Tomáš Zmeškal, autor proslulé novely Milostný dopis klínovým písmem. Tentokrát ale místo románového syžetu představil spíše rodinný dokument, knihu Sokrates na rovníku, jež vypráví o dlouholetém hledání Zmeškalova otce. Ten se totiž kdysi v šedesátých letech objevil v Praze coby talentovaný student narozený v africkém Kongu.

Dokument je to jímavý, místy až detektivní a rovněž historicky poučný. Co si třeba řadový našinec vybaví, když se řekne jméno Patrice Lumumba? Asi nic, pár pamětníků si vzpomene, že to byl revolucionář bojující za osvobození Konga z belgického područí a velký přítel Sovětského svazu. Tomáš Zmeškal ale upozornil, že to byl i přítel Američanů, který se Spojenými státy dokonce projednával možnost americké vojenské přítomnosti v zemi. Našel ale spisovatel skutečně svého otce, jehož stopy rodina ztratila už na počátku sedmdesátých let? Neprozradíme, ačkoliv účastníci zahajovacího večera v klubu Atlantik už to vědí.

Nakladatelství Větrné mlýny, které v Ostravě pořádá Měsíc autorského čtení již popáté, odstartovalo třicetidenní čtecí maraton docela slušnou červencovou bouřkou, kdy se vítr až o síle vichřice sice občas proměnil ve vánek, ale záhy na diváky zaútočil s novou silou. Skvělý start s hojnou přízní diváků, kteří se snad na této „literární větrné hůrce“ v klubu Atlantik budou scházet v opulentním počtu po celý následující měsíc.

http://www.ostravan.cz/15407/patrani-v-kongu-skotske-referendum-a-polsky-punk-aneb-ostry-start-letniho-cteni/

 

Měsíc autorského čtení začíná požárem Brna za účasti ostravských umělců
ostravan.cz | Ivan Motýl | 26. 6. 2014

více>>

Měsíc autorského čtení začíná požárem Brna za účasti ostravských umělců

Festival slova je v časech mediálních žvástů vzácným plamenem. Tak zní krédo, které si pro sobotní slavnostní zahájení Měsíce autorského čtení v Brně vybrali ředitelé festivalu Pavel Řehořík a Petr Minařík. Velkého brněnského požáru se zúčastní i řada ostravských autorů, přičemž do Ostravy festival doputuje přes Košice ve čtvrtek 3. července.    

V devadesátých letech se přední čeští básníci a prozaikové přesouvali na poslední červnový víkend do Brna, aby se na tamní přehradě plavili na Lodi literátů. Býval to excelentní večírek, při němž poetové padali do vln přehradní nádrže i s pivními kelímky, nicméně čtenáři knih z této akce mnoho neměli. Od minulého roku se ale v Brně na sklonku června koná Noc literatury, která je ke čtenářské obci mimořádně přívětivá. Noc literatury je exkluzivním startem Měsíce autorského čtení, který se od 3. července do 2. srpna bude odehrávat i v ostravském klubu Atlantik.

„Kdejaká zpráva nebo reklama se snaží ovlivnit naše myšlení a vnutit nám podezřelé hodnoty a takzvaná fakta,“ přemítá jeden z ředitelů Měsíce autorského čtení Pavel Řehořík. Každá mediální masáž však má podle něho i podivnou sílu rozžehnout vášně a vřavu napříč společností. „V časech, jimž panuje mediální žvást, je festival slova vzácný plamen zapalující oheň, který ohřeje. Noc literatury v Brně zahoří uprostřed města a bude vstupní branou do dalšího ročníku středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení,“ vypráví Řehořík. Vzletně, nikoliv jako festivalový ředitel, nýbrž jako filozofující básník.

Pavel Řehořík i jeho kolega Petr Minařík jsou totiž poezií uhranuti, proto jejich festival získal neopakovatelnou podobu, kterou jiné literární přehlídky nemají. Oba festivalové „ředitele“ a zároveň i majitele nakladatelství Větrné mlýny totiž můžeme směle označit za zápalnou šňůru, která celý měsíc živelně podpaluje jednotlivé literární nálože. Je to spontánnost, někdy až partyzánská, na druhé straně to jsou fascinující organizátoři kolosu, který se denně přesunuje mezi Brnem, Košicemi, Ostravou a polskou Vratislaví. Těžko si představit někoho jiného, kdo by tuhle káru táhl, a ještě s úsměvem na rtech.

Také sobotní zahájení festivalu v Brně bude pro město velkým večerním a nočním požárem, a to dokonce za účasti několika ostravských autorů, kteří na pódiu před Richard Adam Gallery (dříve Wannieck Gallery – Vaňkovka) představí výbor z ostravské poezie a poezie o Ostravě, který pod názvem Briketa vydalo právě nakladatelství Větrné mlýny.

V Brně bude ze své syrové poezie předčítat například ostravský divadelní režisér a básník Janusz Klimsza, na kytaru zahraje multiumělec a poeta Marek Pražák a na loutnu ostravský rodák a pruský minesengr Petr Čichoň, přičemž slezský bard Vít Slíva očekává tichou pozornost publika. Ostravský básník Petr Szyroki pak v Brně zastoupí již dávno zesnulého Bezručova epigona Lva Karvinského či ostravského básníka Jindřicha Cinka, který za protektorátu napsal obdivnou básnickou sbírku o Adolfu Hitlerovi.

Program slavnostního zahájení Měsíce autorského čtení se ale nebude tvořit jen na jediném ohništi u Vaňkovky. Plameny budou hořet i v Domě pánů z Kunštátu, v Dietrichsteinském paláci, v Paláci šlechtičen i v Divadle Husa na provázku, v němž celý projekt vyvrcholí literárním večerem s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Dušanem Duškem. „Obraz dnes přetlačuje slovo. Můžou ještě knihy vůbec formovat dobu, kterou žijeme? O tom všem bude tahle talk show s žijícími klasiky českého a slovenského písemnictví,“ slibuje Pavel Řehořík. Plápolat bude i divadelní ohniště na letní Alžbětínské scéně Husy na provázku, a to až do nedělního rána.

Kdo si chce užít Měsíc autorského čtení v ostravském klubu Atlantik, měl by proto vidět i mimořádný program na jeho startovní pásce, jenž se v Ostravě opakovat nebude. Zlatá loď jménem Brno leží jen 170 kilometrů od ocelového srdce republiky a tenhle výlet určitě stojí za zvážení. Čtenáři budou moci pobesedovat i s Ludvíkem Vaculíkem nebo si zajít na literární čtení J. H. Krchovského či na koncert Vaška Koubka. Slyšet bude i hlas prozaičky Ireny Douskové či surrealistického kmeta Petra Krále.

A je to i dobrý výlet pro rodiče s dětmi, pro které je v sobotu večer připraven program právě v Richard Adam Gallery. „Vystačíme si s hromadou papírů, vyřazených knih, uhlím, zkušenou lektorkou a šikovnýma i nešikovnýma rukama kolemjdoucích. Budeme si číst, fotit se v různých čtecích polohách a napíšeme kolektivní báseň,“ láká na brněnský požár Pavel Řehořík.

Stručně řečeno, Brno bude v sobotu „hořet slovem“. A od 3. července bude oheň plápolat i v ostravském Atlantiku.

http://www.ostravan.cz/15134/mesic-autorskeho-cteni-zacina-pozarem-brna-za-ucasti-ostravskych-umelcu/

 

Osmdesátiletý Vratislav Varmuža nechává sochy běhat po parketách Sokolské 26
ostravan.cz | Ivan Motýl | 13. 6. 2014

více>>

Osmdesátiletý Vratislav Varmuža nechává sochy běhat po parketách Sokolské 26

Do Výstavní síně Sokolská 26 pozval kurátor Milan Weber sochaře a grafika Vratislava Varmužu, rodáka z jihomoravské Spytihněvi a letošního osmdesátníka. Varmuža žije na Ostravsku přes půlstoletí a v roce 1960 se tu poprvé představil v improvizované výstavní síni v Divadle Petra Bezruče.

V jednom rozhovoru pro Ostravan.cz si kurátor Výstavní síně Sokolská 26 Milan Weber povzdechl, jak je někdy těžké odmítat výstavy přátelům. „Některé místní umělce jsem skutečně musel odmítnout a asi mi to mají i za zlé. Chtěl jsem ale vybudovat galerii současného umění s nadregionálním dosahem, což se mi snad podařilo.“ Čtvrteční vernisáž soch a grafik Vratislava Varmuži je proto nutno vnímat jako poněkud sporné kurátorské rozhodnutí, které je spíše přátelským gestem. A možná také dárkem k osmdesátinám, jichž se letos Varmuža dožívá. A ve skvělé kondici!

O Varmužově tvorbě přitom nelze říci, že je regionální v tématech nebo snad používáním výtvarných technik. Vůbec ne! Varmuža se vždycky snažil najít společnou řeč s tím nejlepším, co za komunismu vznikalo mimo oficiální výtvarný proud. Nesnížil se k poklonkám budovatelům, ke kytičkám pro rudoarmějce a fontánkám pro socialistická sídliště (alespoň autorovi tohoto textu o tom není nic známo) a svoje rozsáhlé keramické dílo naopak sjednotil existenciální tíhou, a to v až kafkovské poloze.

Umělci například nestačí vytvořit jen torza těl, musí k nim ještě přidělat mříže. A to vše v jakémsi odevzdaném groteskním šklebu, přes který jeho figurální skulptury skoro promlouvají. „Lépe už nebude, ale musíme s tím žít a podat svědectví o té době,“ možná špitají svými hliněnými ústy.

Regionálnost tedy není tím důvodem, proč Varmuža zůstal regionálním umělcem, jenž většinu výstav realizoval ve Slezsku a na přilehlé Moravě. Spíše nebyl včas na správném místě, když se ve druhé půli šedesátých let Praha opět přihlásila ke světové moderně, zatímco v Ostravě se pořád jen kalila ocel. A když díky Gorbačovově perestrojce začaly znova tát ledy, na Varmužu se zase zapomnělo, ačkoliv jeho dílo bylo doslova předurčeno k vystavení na tehdy slavné akci Grotesknost v českém výtvarném umění 20. století, jež se v roce 1987 konala v Galerii hlavního města Prahy. Karel Nepraš, Michael Gabriel, Kurt Gebauer nebo Jaroslava Róna, kteří se projektu zúčastnili, to je přitom stejná krevní skupina, k níž patří i Varmuža.

Na čtvrteční vernisáži popisovaný paradox jemně připomněl i osmdesátiletý mistr. Celý život prý promítal do díla niterné esence svého „já“, nicméně jeho výsledků si nikdo příliš nevšímal. Pro regionální scénu byl příliš výlučný, pro Prahu příliš odloučený od uměleckého centra. Zapeklitá situace, která už ublížila nejednomu z talentů, kteří se zrodili kolem Odry, Ostravice, Lučiny nebo Olše.

Instalace Varmužova keramického díla ve Výstavní síni Sokolská 26 je odvážně osvobozující. Žádná skulptura nedostala sokl, ba dokonce ani název. Prostě tam stojí či leží na parketách a návštěvník kličkující mezi objekty se stává přirozenou součástí instalace s právem na sochy i promlouvat. Keramické stopy na parketách pak ve druhé část výstavy zajímavě doplňují otisky samotného umělce, co je něco jako koncert pro kopírku a umělcovu hlavu. Pardon, koncept pro kopírku a umělcovu hlavu.

Ve třetí místnosti jsou představeny digitální tisky, které ale dosavadní pozitivní dojem z výstavy poněkud rozostřují. Varmuža si chtěl v digitálním věku vyzkoušet, co umí moderní technologie, jenže mnohem více mu svědčí, když prsty zaboří do hlíny a tuhle hmotu „zmučí“ až k působivým výpalkům. Ty totiž můžeme vnímat i jako zvláštní pomníčky na dvacáté století, v němž se zrodil bolševismus a nacismus, a do téhle divné doby se v roce 1934 narodil i Vratislav Varmuža.


http://www.ostravan.cz/15017/osmdesatilety-vratislav-varmuza-nechava-sochy-behat-po-parketach-sokolske-26/

 

Na vlnách jazzového souznění v klubu Parník už ve středu
Moravskoslezský deník | 13. 5. 2014

více>>

Na vlnách jazzového souznění v klubu Parník už ve středu

Mnozí ostravští jazzoví muzikanti dobře znají pojem Hudební akademie Karola Szymanowského v Katovicích, konkrétně její část, která se jmenuje prostě – Institut jazzu. Právě s touhle školou totiž mnozí z nich spojili svá studia.

Na školu nezapomněli a spolupracují s jejími pedagogy i absolventy i po ukončení studia. Tyto pokračující a rozvíjející se hudební kontakty chceme připomenout společným koncertem, který Lidová konzervatoř pořádá 14. května v ostravském klubu Parník jako společné vystoupení studentů a absolventů této jazzové školy.

Vystoupí ukrajinsko-polské seskupení Denys Ostrovnoi Quartet, česko-polská kapela Tribute to… a česko-polská skupina Lila trio.

Tuzemskou část účinkujícíh zosobňuje Lukáš Mužík (Tribute to… a Lila trio), který na Lidové konzervatoři učí obor basová kytara. I on je absolventem Institutu jazzu a nijak neskrývá souvislost mezi svým pojetím výuky a tím, co na polské hudební akademii získal. Své spoluhráče zná ze studií.

„Naše spolupráce je dlouhodobá a intenzivní," říká Lukáš Mužík. „Je to dáno i geograficky, vpodstatě jediná škola, která umožňuje hlubší studium jazzu je právě Hudební akademie Karola Szymanowského. A jsem rád, mohu-li říci, že absolventi Lidové konzervatoře mají – zatím - stoprocentní úspěšnost při přijímačkách na Institut jazzu."

Koncert v klubu Parník nabídne průřez tím, co se na jazzové scéně momentálně děje – od klasičtějšího pojetí až po zcela soudobý jazz. Klasičtější oblast reprezentuje zejména skupina Denyse Ostrovného (saxofon), který má za sebou jazzový institut v Kyjevě a nyní studuje jazzovou interpretaci v Katovicích u profesora Jerzyho Jarosika.

Septet Tribute to… založil a vede trumpetista Pavel Siembieda. Inspiroval se přitom zejména tvorbou legendárního jazzového uskupení The Jazz Messengers. Autorem aranžmá většiny skladeb této kapely je trombonista Łukasz Rakalski.

Vedoucí osobností třetí skupiny, kterou návštěvníci ve středu v Parníku uslyší, je Liliana Zieniawa. Právě ona je autorkou všech koncertních kompozic Lila tria, její tvorba odráží vliv všech hudebních žánrů od jazzu přes rock až ke klasické hudbě. Návštěvníci se mohou těšit na vysokou úroveň interpretační i na bohaté a hravé improvizace ostatních členů skupiny. 


http://moravskoslezsky.denik.cz/kultura_region/na-vlnach-jazzoveho-souzneni-v-klubu-parnik-20140513.html

 

Festival Dream Factory Ostrava se letos zaměří na Havlovy hry
novinky.cz | Ivan Motýl | 12. 5. 2014

více>>

Festival Dream Factory Ostrava se letos zaměří na Havlovy hry

Divadelní festival Dream Factory Ostrava letos představí oceňované inscenace Václava Havla. Na festivalu budou uvedeny nejnovější adaptace jeho her. Divadelní linii věnovanou Havlovi doplní filmová sekce, besedy a výstava, řekla Michaela Kubicová z propagace festivalu. Šestý ročník přehlídky se koná od 3. do 8. června ve všech ostravských divadlech a v industriálních prostorách Dolu Hlubina.
„Když jsem viděl v létě předpremiéru inscenace Antiwords, hned jsem ji zatoužil mít na festivalu. A když přišel na podzim Norbert Lichý s nápadem udělat u Bezručů Audienci, bylo mi jasné, že tyto dva odlišné přístupy k Havlově hře Audience nabídnou divákům v jednom večeru a na jednom místě nezaměnitelný zážitek,” uvedl ředitel festivalu Tomáš Suchánek.

Rozhodnutí věnovat jednu z dramaturgických linek festivalu dramatikovi a prezidentovi Havlovi umocnila skutečnost, že Divadlo Na zábradlí připravilo pro svůj repertoár inscenaci Velvet Havel. „Letošní výročí 25 let od pádu železné opony už jen dokládá, že se vše sešlo v pravý čas,” míní Suchánek.
Audience nově

Neobvyklé zpracování Audience představí soubor Spitfire Company. „Hra s názvem Antiwords otevírá zcela nečekaný úhel pohledu na dramatické dílo někdejšího prezidenta,” řekl Suchánek. Divadlo Na zábradlí do Ostravy přiveze autorský hudebně-divadelní projekt Miloše Orsona Štědroně Velvet Havel. „Inscenace je volně inspirována životem Václava Havla a přistupuje k Havlovu dílu z netradičního hlediska hudebního kabaretu. Forma představení vycházející z hudby dává šanci uchopit toto nelehké a ožehavé téma jedné z největších českých osobností s nadhledem a s vysokou mírou originality,” uvedl Suchánek.

Příznivce ostravské divadelní scény se mohou těšit na hru Audience ostravského Divadla Petra Bezruče. Divadelní představení doplní filmová sekce, která nabídne návštěvníkům ostravského Minikina dokument Ivan Havel: Pozdní sběr a dokument Olga. „V rámci festivalu bude promítat Studio Karel ve Staré Aréně, kde mohou diváci zhlédnout záznam legendárního představení Audience pražského Činoherního klubu v hlavních rolích s Pavlem Landovským a Josefem Abrhámem nebo záznam hry Largo Desolato Divadla Na zábradlí,” řekl Suchánek.

Součástí festivalu bude i beseda Havel? Havel! zaměřená na téma, o čem a jak dnes hrát hry Václava Havla a vše doplní výstava Havel na scéně a promítání fotografií Havlova dvorního fotografa Bohdana Holomíčka. Informace o všech představeních a programu festivalu zájemci najdou na internetové adrese www.dfov.cz.


http://www.novinky.cz/kultura/335909-festival-dream-factory-ostrava-se-letos-zameri-na-havlovy-hry.html

 

Malíř Petr Pastrňák vystavuje v Domě umění a říká: O umění se moc nezajímám
novinky.cz | Ivan Motýl | 5. 5. 2014

více>>

Další ze zakladatelů legendární ostravské umělecké skupiny Přirození se dočkal samostatné výstavy v ostravském Domě umění. Po Haně Puchové či Danu Balabánovi si to do exkluzivních výstavních prostor namířil malíř Petr Pastrňák. Výstava začne vernisáží v úterý a umělec o ní hovoří v rozhovoru pro deník Ostravan.cz.

V Domě umění už jste vystavoval v rámci kolektivních projektů, teď se představíte na samostatné výstavě. Bude to výstava retrospektivní, průřez celoživotním dílem, uvidíme hlavně práce z posledních let, nebo snad bude svorníkem téma? Jak je výstava koncipovaná?

Je to spíše takový průřez za posledních dvacet let. I v katalogu bude uvedeno rozmezí 1994-2014. A je to docela slušný výběr, na který se přivezly i obrazy z několika sbírek.

Výstava se jmenuje Vítr vlní tichý les. Les je vaše dlouholeté téma, pamatuji si, jak jste si jednou někdy kolem roku 1990 v restauraci Na Společenstvu fascinovaně prohlížel mapu Slovenska a plánoval cestu do Levočských vrchů, což je na mapě zvlášť liduprázdný ostrov, kde jsou jen lesy a lesy a lesy a žádné osady. Už jste tam byl?

Bohužel, nikdy jsem se tam nakonec nevydal, tehdy mě bavilo jezdit do hor sám, dnes bych už se tam vydal jedině s nějakou spřízněnou duší. Určitě by to bylo krásné. Až na ty medvědy.

Jaké lesy na Ostravsku jsou vaše oblíbené a jaké v Praze a okolí, kde trvale žijete?

Na Ostravsku mám oblíbená místa na Lysé hoře, kde jsme měli za komunistů s Jiřím Surůvkou chatku. Je tam mnoho krásných pralesů, znám i takové, jaké nejsou označeny na mapách, mám kamaráda, který mě jimi provedl. Ukázal mi také staré vojenské pěšinky, které vedou často po vrstevnici přes celé Beskydy. Lysá hora je moje nejmilejší místo. V Praze jsem každý den na Petříně, tam jsou také krásná, skoro pralesní místa, občas chodím do obory Hvězda. Do okolí Prahy nejezdím, to mi nepřirostlo k srdci, všude jsou chatky. Zlaté Beskydy.

Dost cestujete po světě, zajímá vás hlavně jižní Indie. Jaké tam jsou lesy, pokud tam vůbec jsou?

Já v Indii žiji pouze na jednom místě, kde mám svůj byt a kde pracuji na zahradě ášramu. Lesů tam moc není a jsou spíše řídce zarostlé, ale zahrada, kde pracuji, je opravdu nádherná.

V roce 1997 jste v novinovém rozhovoru, který s vámi vedl kurátor Výstavní síně Sokolská 26 Milan Weber, odpověděl na jeho otázku „Co pro vás znamená malba“ takto: „To se dá těžko říci. Nejspíše zaplnění volného času. Něco člověk dělat musí.“ Jak na stejnou otázku odpovíte dnes?

Pro mne opravdu tvorba není nutností, něco bez čeho bych se neobešel. Pro mne je to věc spíše druhého plánu. Zajímají a fascinují mě jiné věci, o umění se vlastně až tak moc nezajímám. Myslím, že to mohu v klidu přiznat a věřím, že to vůbec neznamená, že bych svou práci odbýval.

Ve stejném rozhovoru doporučujete, ať si lidé sami malují a tím pak lépe pochopí současnou malbu? Ještě si to myslíte?

Myslím, že by to bylo príma, kdyby lidi sami více malovali. Mohla by například vzniknout nějaká dílna, kde by zájemce přišel a pod dohledem nějakého malíře by si sám namaloval nějaký „gaučák“ a hned by si ho odnesl domů. To by bylo radosti!

Na ostravské výstavě ale kromě vašich abstraktních lesů bude vystaven i jeden obraz Donbasu, tedy bývalé Nové huti v Kunčicích, dnes ArcelorMittalu. To byl kšeft, nebo vás opravdu zaujal ten les komínů?

Ne, žádný kšeft to nebyl. Ten obraz vznikl v Číně v roce 2008. Jeli jsme tam na čtrnáct dní s přítelkyní na pozvání Galerie Sklenář, kde byly ateliéry vybudovány v bývalé továrně. Původně jsem neplánoval žádné malování, bylo tam ale hodně čínských umělců, kteří tam měli ateliéry, a tak jsem nakoupil plátna a začal pracovat taky. Byla tam neobyčejně silná pracovní atmosféra. Na zemi se tam všude válely jakési savé papíry a tak jsem vymyslel takovouto techniku: Pomaloval jsem plátno barvou a přikládal ty papíry tam, kde jsem chtěl vysát barvu. Vypadalo to dobře a tak jsme tam takto udělali několik velkých obrazů. Nařezali jsme hlavně hranaté tvary a pásy, z nichž vznikaly hlavně domy, města a továrny. Našel jsem na netu obrázek ostravské Nové huti a tak vznikl i tento obraz.

A poslední dvě lesní otázky. Četl jste v dětství Lesní noviny, což byla taková oblíbená knížka sovětského autora, kterou dětem všude cpali?

Na ty příběhy si moc nepamatuji, docela se mi ale líbily obrázky z té knížky, měl jsem ji i doma.

V Ostravě loni vznikl klub Les. Slyšel jste o něm, už jste v něm byl?

Ne, neslyšel jsem o tom ještě, určitě se tam podívám, zní to pěkně.

Do Lesa často chodí malířka Puchová, už jsem tam potkal i malíře Balabána a Bendu nebo básníka Milana Krupu, což jsou všechno exčlenové zaniklé umělecké skupiny Přirození, která byla v Ostravě založena na sklonku normalizace. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Byly to pro mne začátky zájmu o moderní umění, začal jsem dost pozdě, takový Dan Balabán už byl v té době velmi zkušený. Odebíral Art in Amerika a seznamoval nás se zajímavými věcmi. Ale brzy jsem pak odjel na AVU do Prahy a ztratil se skupinou kontakt. Ten název Přirození si myslím byl opravdu vtipný. Myslím, že důležité bylo hlavně to společenství, které tehdy  vznikalo.

V jednom katalogu (Hořící les) uvádíte, že žijete střídavě v Praze, Beskydech a v jižní Indii. Do Ostravy už se nikdy nemíníte natrvalo vrátit?

Já mám Ostravu moc rád, ale necítím sentiment k žádnému místu. Kdyby na to přišlo a měl bych si vybrat jen jedno místo, tak by to byla určitě Indie, ta je teď pro mne nejdůležitější. Kromě jiného jsem žil také dva roky na Vysočině u Pelhřimova a mám to tam též hodně rád. V Praze už sice žiji hodně dlouho, ale stále cítím, že jsem z Ostravy. Kdybyste mne v noci vzbudili a zeptali se, odkud jsem, tak bych asi řekl, že z Ostravy. Jestli se v Ostravě zase usadím, to nevím. Dokážu si to ale představit.

Výtvarný teoretik Tomáš Pospiszyl o vás předloni napsal: „Samostatných výstav měl pomálu. Po zániku galerie MXM se o něj a jeho práci příliš nikdo nestará, nikdo se jej nesnaží prosadit. A co víc, jeho práci chybí soustavná kritická reflexe, snaha teoretiků a kurátorů vysvětlit, v čem jsou jeho obrazy vlastně tak geniální.“  Takže to zbývá na vás. Proč jsou vaše obrazy tak dobré?

Krásně se to poslouchá, ale já bych se neodvažoval svoje práce objektivně posoudit. Myslím si ovšem, že důležitá je koncentrace a množství práce, které člověk do toho dá. Pak začnou výsledky. Pokud jde o mou prezentaci, tak je to takové, jaké to je. Když tady nejste a moc nekomunikujete, tak nemůžete čekat, že se o vás někdo bude zajímat. Jestli bude dobré to, co dělám, tak třeba nakonec vznikne nějaké dílo, které se prosadí. Já teď chci hlavně vždycky udělat svoji práci a odjet zpět do Indie, kde se věnuji tomu, co mne nejvíce zajímá

Kam půjdete po úterní vernisáži? Do Lesa, do lesa, nebo někam jinam?

Ještě nevím, byl jsem ale někam pozván na skleničku. A pak třeba zajdu do klubu Les.

Výstava Petra Pastrňáka v Domě umění začíná v úterý 6. května v 17 hodin a potrvá do 29. června.

http://www.ostravan.cz/14505/malir-petr-pastrnak-vystavuje-v-dome-umeni-a-rika-o-umeni-se-moc-nezajimam/

Oceňovaná výtvarnice Markéta Othová ukazuje na Sokolské jistoty česneku
novinky.cz | Ivan Motýl | 2. 5. 2014

více>>

Oceňovaná výtvarnice Markéta Othová ukazuje na Sokolské jistoty česneku

Pravidelné návštěvníky Výstavní síně Sokolská 26 v Ostravě aktuální výstava minimálně udiví. Na středeční vernisáži působil překvapeně dokonce i tamní kurátor Milan Weber, jenž v dialogu s autorkou výstavy Markétou Othovou jako kdyby teprve zjišťoval, co je na vystavených pracích tak uměleckého, že Othová svého času získala prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Kurátor Milan Weber představuje na Sokolské 26 v prvé řadě malíře. „Vystavuji autory, kteří už mají svůj rukopis, kvalitní autentické umění bez ohledu na generační zařazení či názorovou orientaci umělců,“ zní krédo galeristy, který ve vile, kde sídlí i klub Parník, uspořádal již více než 160 výstav, letos už zde například visely obrazy Daniela Balabána nebo Kataríny Szanyi. Markéta Othová však na Sokolskou přivezla fotografie.

„Není to poprvé, co se v této galerii setkáváme s fotografickým médiem. Vystavoval jsem už Jiřího Šiguta nebo Veroniku Bromovou,“ připomněl Weber na středeční vernisáži. Weber je totiž mimořádně zvídavým kurátorem a často experimentuje, ačkoliv není zcela přesvědčen, že zrovna tohle „kvalitní autentické umění“ je i uměním, s nímž se ztotožňuje.

V případě Šiguta a Bromové šlo o prezentace čistě konceptuální, autoři používají fotografické médium výhradně jako technickou podporu svých filozoficko výtvarných projektů, na nichž kontinuálně pracují po celou uměleckou kariéru.

Markéta Othová je trochu jiný zjev. Kunsthistorikům se nesnaží namluvit, že za jejími snímky je hned nutno hledat koncept. „Chtěla bych se naučit fotit,“ bezelstně vyhrkla Othová na kurátora Webera, když se v průběhu vernisáže veřejně zeptal, co vlastně vystudovanou ilustrátorku a grafičku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze zajímá na fotografii.

Odzbrojující odpověď Markéty Othové ale vlastně docela výstižně odhaluje její pozici v dravém prostředí současné domácí vizuální tvorby. Co si o ní myslí kunsthistorikové a umělecká veřejnost, je jí šumafuk. Před zahájením ostravské výstavy dokonce prohlásila, že čím méně návštěvníků přijde na vernisáž, tím lépe.

Že se v roce 2002 stala laureátkou prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, to pro umělce jejího ražení také není nikterak podstatné. Žebříčky úspěšnosti či žánrové škatulkování ji nezajímá, to je přece práce výtvarné kritiky. Umělec je tady od toho, aby podával zprávy o svém vnïtřním světě.

Othová nazvala výstavu Letní byt a v první galerijní místnosti představuje několik snímků z nějaké zahrady či vnitrobloku domů. Za stěžejní považuje fotografii, na které je zahradní houpačka přiražena ke stěně, takže se na ní nelze houpat.

Svět je zkrátka plný paradoxů, nic není jistého, pevný řád je iluze, přesto každý hledáme, o co svůj život opřít. Othová se opírá o malé jistoty, které najdeme v každém bytě. O vázu s květinami, o židle, o fascinující zátiší, které mimoděk vznikne, když na talíř položíme hrušku s jablkem nebo několik palic česneku.

Výstava je nejsilnější právě v této nenápadné intimitě, v jakémsi křehkém bytovém snění. V citlivosti, která jde až k poezii, takže návštěvník odchází ze Sokolské se zvláštní smířlivostí v duši. Moc toho vlastně neviděl, moc nechápe, proč tu visí zrovna tyto fotografie, nějak se mu ale na chvíli ulevilo.

Výstava Markéty Othové Letní byt bude ve Výstavní síni Sokolská 26 k vidění do 7. června 2014.

http://www.ostravan.cz/14489/ocenovana-vytvarnice-marketa-othova-ukazuje-na-sokolske-jistoty-cesneku/

Starší články >>

 

© 2010 Centrum kultury a vzdělávání Moravská Ostrava, příspěvková organizace – Sokolská tř. 26, 702 00 Ostrava 1, Tel.: 596 138 821 << ZPĚT