Herečka Anna Cónová získala prestižní ocenění Křišťálová růže
Ostravan | Martin Jiroušek | 26. 4. 2014

více>>

Herečka Anna Cónová získala prestižní ocenění Křišťálová růže
Křištálovou růži, nejvyšší tuzemské ocenění za přednes, získala v sobotu na Poděbradských dnech poezie známá ostravská herečka a recitátorka Anna Cónová. Zařadila se tak do společností takových velikánů herectví, jako Rudolf Hrušínský, Ladislav Chudík, Emília Vášáryová nebo Jan Fišar, kteří stejnou cenu obdrželi v minulosti.
„Při takovýchto slavnostních příležitostech vždy prožívám velké emoce, je to něco, co nečekám a nevím jak bezprostředně na ocenění reagovat. Opravdu jsem to nečekala a vůbec mě nenapadlo, že bych mohla Křišťálovou růži získat,“ říká čerstvá ostravská laureátka.

Společně s Annou Cónovou během sobotního slavnostního ceremoniálu obdržel Křišťálovou růži také Jaromír Meduna. Oba se po převzetí cen na slavnostním ceremoniálu odebrali do rozária poděbradského zámku, aby do zdejšího záhonu zasadili skutečné tři růže.

„Předávání Křišťálové růže je pro mě potěšující také tím, že jsem v Poděbradech asi pětadvacet let nebyla. Samotnou cenu považuji za ocenění mých dosavadních snah, za spolupráci s rozhlasem a za poetické večery, které v Ostravě dělám. Chtěla bych v nich pokračovat, pokud mi to zdraví dovolí. Práce se slovem mě baví a nerada bych ji opouštěla,“ uvedla Anna Cónová.

Ostravané mohli známou herečku Národního divadla moravskoslezského kromě účinkování na jevišti vidět nedávno hned v několika recitačních pořadech. Například v obnoveném ostravském Divadélku pod věží, kde s Miroslavem Ratajem četla z lehce frivolních Nezbedných pověstí Václava Čtvrtka a pak na argentinském vydání oblíbeného pořadu Radovana Lipuse Stesk kavárenského povaleče, jenž se pravidelně koná v klubu Atlantik. Tady se pro změnu musela naučit rytmické čtení v duchu argentinského tanga.

„Na podzim bych ráda v rámci cyklu Divadélko pod věží, kde vzniká seriál poetických čtení ve spolupráci s Janem Fišarem a Tomášem Jirmanem, představila divákům Seifertovu Píseň o Viktorce. Ráda bych, aby na jejím přednesu spolupracovali čtyři účinkující,“ uvedla Anna Cónová ke svým nejbližším recitačním počinům.

Poděbradské dny poezie, které vrcholí v neděli, jsou festivalem poezie a mluveného slova. Navazují na tradici národní přehlídky uměleckého přednesu Neumannovy Poděbrady, jehož první ročník se uskutečnil v roce 1963.

Anna Cónová není prvním ostravským umělcem, který cenu obdržel. V roce 2012 ji získal také Jan Fišar. Předtím ji obdržela již zesnulá herečka Zora Rozsypalová, která ocenění převzala v roce 1997 společně se svým manželem, také již nežijícím Františkem Šecem.

http://www.ostravan.cz/14455/herecka-anna-conova-ziskala-prestizni-oceneni-kristalova-ruze/

 

 

S hercem Miroslavem Ratajem o životní zralosti, extremismu i divadelním publiku
Ostravan | Ladislav Vrchovský| 18. 4. 2014

více>>

S hercem Miroslavem Ratajem o životní zralosti, extremismu i divadelním publiku
Letos jednasedmdesátiletý Miroslav Rataj působí už dvě desetiletí v Národním divadle moravskoslezském. Počet svých rolí dorovnal na číslo 200. I když je již pracujícím důchodcem, ještě by s divadlem skončit nechtěl a doufá, že mu zdraví ještě chvíli sloužit bude a že jej diváci rádi na jevišti ještě uvídí. A doufá oprávněně, mnozí se stále těší na jeho hereckou noblesu a krásný hlas.

Jak se žije herci v důchodu v Ostravě?

Hrozně. Protože mám tolik představení, tolik práce, jako nikdy dřív.

Čím to je?

Asi tím, že jsem nejstarší muž v souboru a možná i v divadle. A i když se někdy jedná o malé role, jsem rád, že do party jdu, že můžu něco dělat. Kromě toho mám i další aktivity mimo divadlo.

Jaké?

Například včera jsem jel do Havířova, kde občas dělám čtení z knížek v klubu přátel Viktora Fischla. Tentokrát byl na programu židovský spisovatel Chaim Potok. Ještě dnes se stydím, že jsem při četbě podlehl citům. Bylo to o Hirošimě, Nagasaki, Židech, Esteinovi…  Když přišel okamžik, ve kterém padla informace, že tu atomovou bombu vlastně vymyslel také Žid, tak jsem najednou nemohl číst dál.

Ale to o čem mluvíte, to je snad požadavek na herce, aby byl schopen prožitku silných emocí…

Jenže je musí mít pod kontrolou. A to já včera neměl. Najednou byl v textu výkřik proti Bohu a už se to sypalo. Potřeboval jsem chvíli na vydýchání, pauzu. Už se mi jednou stalo něco podobného. Při čtení díla Viktora Fischla. Také šlo o osudy Židů za druhé světové války.

Myslíte si, že je svět k Židům spravedlivý?

Není. Ale vůbec nechápu skrze své myšlení a cítění Středoevropana, jak oni udržují ty své chasidské tradice. I když vědí, že svět tohle odmítá a nebude k nim dobrý, oni na svých tradicích trvají.

Není židovské dodržování tradic podmínkou přežití židovského národa?

No asi je, ale v současném světě už je to dodržování tradic na takové úrovni téměř nepochopitelné. My žijeme daleko rychleji a mnohem odlišněji.

Oba dva už máme vzhledem k našemu věku jakousi životní zkušenost. Nevím jak vy, ale já jsem mezi běžnými lidmi nezažil nějaký intenzívní odpor vůči Židům. Možná je to tím, že nežijeme na Blízkém východě. Z čeho se to bere, takové ty rasistické postoje a názory?

Mám dojem, že to jsou dějiny. Že to přechází z generace na generaci.

Dne 20. dubna 1889 se narodil Adolf Hitler. V poslední době se kolem tohoto data objevují akce neonacistů. Myslíte si, že by společnost měla aktivně vystoupit proti neonacistickým pochodům?

Společnost by měla dát najevo, co si o tom myslí, ale nevím, k čemu to bude dobré. Protože lidé jsou nepoučitelní. Vždyť je vidíte. Mají kukly, šátky přes obličej, někteří se jdou jen tak porvat, znáte to z dění kolem fotbalu. Ti lidé se rádi rvou. Tam snad pomohou jedině sankce, ale ty zase nemůžeme dělat my. Já tyhle lidi nechápu. Jsou mezi nimi třeba popírači holocaustu. Ale i na to máme zákony. Jen je třeba je důsledně uplatňovat.

Pojďme zpátky k divadlu. Z pouhého pohledu na vaši hereckou dráhu je zřejmé, že jste snad mezi členy činohry NDM jediný, který prošel tolika divadly…

Ano, bylo jich šest. Ale to je zdravé pro herce, měnit angažmá.

Proč?

To máte tak: dřív, když jsem chtěl vyšší plat, tak jsem musel jít tam, kde nabízeli více. Tedy když mě chtěli. Když jsem byl svobodný, šlo o změnu prostředí. A tam musíte znova a znova začínat od nuly. A protože je člověk z podstaty pohodlný, zvykne si na určité mantinely a v rámci nich pak zpohodlní a přežívá. Já mám dojem, že takových herců, kteří se vědomě snaží být lepší a lepší zas tak moc není. Teď nemluvím o sobě, aby to zase nevypadalo, že se vytahuji. Ale byly i jiné důvody. Jednou jsem měnil angažmá, protože bývalý kolega herec, komunista, se stal ředitelem divadla, a začal protěžovat komunisty, i když byli špatní herci. A já jsem si řekl: Tady už nebudu. V Olomouci jsem se zase po listopadu 1989 ocitl v odborech a v politice. Měl jsem dokonce kandidovat do parlamentu, ale to jsem zakázal. Zjistil jsem, že mám lidem vysvětlovat společenské a politické dění, ale já jsem především herec, ne politik.

Myslíte si, že politické angažmá je ke škodě herecké profese?

Ne, to si nemyslím. Důkazem je kolega Vava (Vladimír Polák, pozn. aut.). Ten je členem zastupitelstva a chce jím být i nadále. Ale člověku to ubírá na klidu a na prostoru k tomu, čím se má zabývat v rámci své profese. A také musíte těm věcem kolem dění v obci rozumět. Takže budu raději dělat to, co si myslím, že umím.

Ještě jedna otázka, která souvisí s délkou vaší herecké dráhy. Mění se publikum? Promítá se nějak doba do chování lidí v hledišti?

Myslím si, že publikum se mění. A k lepšímu. V Ostravě jsem už třiadvacet let. A byly třeba chvíle, hlavně v dopoledních představeních pro školy, že na nás svítily děti z hlediště lasery, bavily se. Pokud pedagogové vedou děti k tomu, že divadlo je svým způsobem svátek, tak se to hned pozná. Dnes se tedy už nechodí do divadla jako na sváteční událost, ale na druhou stranu musím říci, že dnes i mládež i dospělí ta naše představení berou a pozorně je sledují. A dospělí? Ty mohu rozdělit na konzervativní diváky, kteří mají rádi realističtější a klasické divadlo a kteří třeba z některých inscenací i odejdou, protože je to na ně moc moderní, nebo tam teče krev, samozřejmě obrazně, nebo se tak nelpí na klasickém textu. A pak na ty, kteří naopak ty novinky v divadelní práci vítají.

A proč je dobré lpět na klasickém textu?

To je složitá otázka. Za prvé autor by měl být ctěn. Samozřejmě, že text je možné proškrtávat. Když třeba chcete posílit celkovou myšlenku výkladu hry. Nemusí se mi to líbit, ale jako herec musím respektovat názor dramaturga a režiséra, kteří tu věc vidí v celku.

Těšíte se na některou ze svých současných rolí více než na jinou?

Na doktora Chapmana v Habaďůře, ale také na hraběte Kenta v Králi Learovi, ve kterém hostuji v Opavě. Tam to bylo pro mne také zajímavé, protože to dělal rozhlasový režisér, který kladl důraz na autorův klasický text. A v pátek (18. dubna) mám opět práci, kterou dělám rád, tentokrát v pořadu Radovana Lipuse Stesk kavárenského povaleče, v 19 hodin v kavárně klubu Atlantik. Bude to o kavárnách nejen v Buenos Aires. Mám hledat nějaké úryvky o Argentině, dokonce Radovan chtěl, abych s Aničkou (herečka Anna Cónová) zazpíval argentinské tango. Nějaké knížky jsme našli, a tango také bude, to ale asi beze mne. Anička zazpívá, a bude zpívat i Hanka Fialová (členka souboru opereta-muzikál NDM, představitelka první dámy Argentiny Evity, pozn. aut.).

Často se vašich kolegů ptám, jestli se nějak divadlo podepisuje na vývoji světa?

To asi ne. Ale na myšlení a jednání lidí se podepisuje určitě.

A podepsalo se nějak divadlo na vás?

Na zdraví určitě (smích). Ale když mám odpovědět vážně, tak si daleko více uvědomuji, že když jsem byl mladší, byl jsem lehkomyslnější, ale když chcete dělat divadlo, tak do sebe musíte dostat myšlenky, které režisér přes herce nabízí divákům, a tím se ovlivňuje i jednání a myšlení herce a každého člověka, který s divadlem přijde do styku.

http://www.ostravan.cz/14130/s-hercem-miroslavem-ratajem-o-zivotni-zralosti-extremismu-i-divadelnim-publiku/

 

 

Krylománie vyvrcholí koncertem Nohavici v Parníku. Přímý přenos bude na internetu
Ostravan | 10. 4. 2014

více>>

Krylománie vyvrcholí koncertem Nohavici v Parníku. Přímý přenos bude na internetu
Koncertem Jaromíra Nohavici v ostravském klubu Parník, kde zazní výhradně písně Karla Kryla, vyvrcholí v neděli v Ostravě série akcí, které mají za cíl připomenout dvě aktuální výročí – 12. dubna před sedmdesáti lety se slavný básník a písničkář Karel Kryl narodil a před dvaceti lety, 3. března 1994, zemřel.

Koncert Jaromíra Nohavici je sice vyprodán, písničkář ale na svých webových stránkách nabídne jeho přímý audio přenos.

„Jaromíra Nohavicu bude již tradičně doprovázet polský akordeonista Robert Kuśmierski a v programu tedy zazní nejen české, ale i polské verze Krylových písní. Koncert a přímý přenos začíná ve 20 hodin,“ informoval Nohavica na svých webových stránkách, na kterých si mohou fanoušci přenos poslechnout.

Krylovská výročí provází v Ostravě, stejně jako v dalších velkých městech republiky, celá série akcí. V Divadle Petra Bezruče se konal v úterý koncert, na kterém Krylovy písně zahráli a zazpívali Pavla Gajdošíková, Norbert Lichý, Michal Sedláček a Jiří Müller.

Ostravský Antikvariát a klub Fiducia dokonce připravil celý Krylovský týden. Už v úterý se ve Fiducii konala diskuse s hudebním kritikem Jiřím Černým o Karlu Krylovi, ve středu se promítal záznam koncertu Karla Kryla a dokument Občan Karel Kryl ve Staré Aréně.

A na pátek je od 18 hodin připraven také Krylovský večer v přívozské galerii Rubrum. Podle organizátorů půjde o „komponovaný chaos“, který nabídne vystoupení Marka Pražáka, Pavla Hrušky, Jana Šnébergera, Petra Szyrokého i spolupracovníka deníku Ostravan.cz Ivana Motýla a dalších umělců.

http://www.ostravan.cz/14080/krylomanie-vyvrcholi-koncertem-nohavici-v-parniku-primy-prenos-bude-na-internetu/

 

Žena dostala verše do ulic. Její (Bá)snění nadchlo lidi napříč zemí
Ostravan | Petra Bartíková | 29. 3. 2014

více>>

    Žena dostala verše do ulic. Její (Bá)snění nadchlo lidi napříč zemí
    Ten nápad je prostý, stejně jako jeho cíl: dělat lidem radost. Před rokem se ostravská básnířka Blanka Fišerová rozhodla dostat verše do ulic. Napsala básně na lístky, ty umístila na viditelných místech a čekala, kdo je objeví. (Bá)snění v ulicích lidi zaujalo. Nedávno se konalo popáté a zapojily se do něj stovky nadšenců.

    "Lidé skládají básničku, když chtějí někomu povědět něco, co se nedá říct jenom tak obyčejně," zaznělo v jedné knížce pro děti, kterou napsal Eduard Petiška. V úvodu letošního jara byla básniček plná města.
Barevné obálky a různě poskládané bílé kancelářské papíry s poezií uvnitř zdobily ulice Ostravy, Brna, Olomouce, Třebíče, Českých Budějovic, Zlína, Plzně, Prahy i Kolína. Do akce zvané Guerilla Poetring (partyzánské básnění - pozn. red.), známé také jako (Bá)snění v ulicích, se zapojily stovky lidí po celé zemi. Kdo je inspiroval? Ostravská básnířka Blanka Fišerová.

    "Tak velký zájem lidí o poezii jsem ještě nezažila. Zapojit se může kdokoli, děti i dospělí. To je asi nejpřitažlivější," uvedla básnířka.

    Básnění v ulicích se konalo už popáté. A mělo jediný cíl - udělat lidem radost. Stačilo napsat básničku na papír, pověsit ji nebo přilepit na viditelném místě a pak čekat, kdo ji objeví jako první.

    Celé to vzniklo asi před rokem. "Nejdříve jsem básničky roznášela sama, postupně se ke mně přidávali kamarádi a známí. A když mi pořadatelé Colours of Ostrava loni nabídli, abych se zúčastnila Festivalu v ulicích, tak mě napadlo, proč tu poezii opět nedostat do ulic," vylíčila šestatřicetiletá Blanka Fišerová.
Oslovila pár známých, kteří jí pomohli s vylepováním básniček. Později připravila další Básnění, akce šířila po Facebooku. A najednou jí začali psát lidé z knihoven, uměleckých kaváren a různých spolků z celé země, že by se moc rádi přidali.

    "Díky Facebooku se o Básnění dozvěděla třeba Eva Bazalová z knihovny v Třebíči. To ona navrhla, aby se páté Básnění v ulicích konalo 21. března, kdy slavíme Světový den poezie. Mimo to vyvinula obdivuhodnou aktivitu - knihovnu propojila se školami a všichni společně básnili na náměstí," řekla Fišerová.
Přidat se může kdokoli. I ti, co sami netvoří

    V tom samém městě po domluvě s obchodníky lidé psali verše i na výlohy. V Brně zase při únorovém Guerilla Poetringu skupina básníků kolem Pavla Zajíce ukryla 90 básní na jediném místě, čímž se jim podařilo vytvořit rekord. Rekord, který byl ale překonán. Kým? Ostravanem.

    Roman Drobiš totiž brzy ráno v centru Ostravy na jediném místě rozvěsil celkem 113 básní - českých i zahraničních autorů.

    "Přidat se může opravdu kdokoli. I ti, co sami netvoří. Můžou šířit poezii klasiků nebo oblíbených autorů. Je to veliká příležitost pro ty, co píšou do šuplíku. Díky Guerilla Poetringu se dostanou blíž k lidem," zmínila autorka projektu. Takže - jak se přidat?
Nejdříve se staňte fanouškem Guerilla Poetringu na Facebooku. Těsně před dalším Básněním, o němž se dozvíte právě na Facebooku, napište, kde hodláte básně ukrývat. V den akce ukryjte báseň, vyfoťte ji a sdílejte na stránce Guerilla Poetringu. Nespleťte si ji s událostí, kam by se fotky dávat neměly.

    Pokud Facebook nepoužíváte, pošlete fotografie přímo Blance Fišerové na e-mailovou adresu: blanka.fiserova@poezievbarvach.cz. Pokud chcete ukrýt básně, které jste sami nenapsali, je třeba mít souhlas autorů a respektovat autorský zákon. Pod každou básní či veršem by mělo být také uvedeno, že akci pořádá Guerilla Poetring.
"Nemá to úroveň, říkají mi občas renomovaní básníci"

    "Někteří renomovaní básníci se mě občas ptají, proč dělat takovou hloupost, prý to nemá úroveň. Každý může napsat, co chce. Já bych to neviděla tak zle. Je to akce otevřená všem. Jsem ráda, když se lidé osmělí a ukrývají své vlastní básně. Těžko říct, co by se mělo považovat za umění a co přežije sto let. Ale tohle má být kouzlo okamžiku. Někdo něco napíše, druhý si to přečte a udělá mu to radost," řekla Fišerová.

    Básnění v ulicích se šíří i za hranicemi země. Do ukrývání poezie se zapojili fanoušci ze Slovenska a Francie. Básnilo se od půlnoci do půlnoci.

    "Zatím se o tom málo ví, ale bude oficiální součástí letošního ročníku festivalu Colours of Ostrava. Poezii budeme ukrývat v průmyslovém areálu Dolní oblasti Vítkovice," dodala Fišerová.

    Ostravané si možná vzpomenou - není to tak dávno, kdy klub Atlantik pořádal TramBus Poetry: místo letáků v tramvajích jezdily básničky a lidé si je četli za jízdy. Někteří se tehdy začetli třeba i do Blanky Fišerové.

http://ostrava.idnes.cz/ba-sneni-nadchlo-lidi-napric-zemi-dot-/ostrava-zpravy.aspx?c=A140322_2048509_ostrava-zpravy_ama


 

 

Americký pianista Jeff Lorber si získal srdce diváků v Parníku
Ostravan | Milan Bátor | 18. 3. 2014

více>>

Americký pianista Jeff Lorber si získal srdce diváků v Parníku
V neděli vystoupil s velkým úspěchem v pražském Lucerna Music Baru, v pondělí jej hostil ostravský klub Parník. Nejde o nikoho menšího než o skvělého Jeffa Lorbera. Pianista, skladatel a producent, jenž má na svém kontě několik nominací na Grammy, ostravské jazzové fanoušky doslova nadchnul.

Ostrava Jazz Nights, jarní část, dějství čtvrté. Po minulé, poněkud monotónní jazzové noci, kdy poloprázdný Parník hostil kanadského kytaristu Dobsona, bylo tentokrát doslova natřískáno. „Všechny židle jsou obsazeny“, s jistým uspokojením okomentoval dramaturg klubu Pavel Giertl návštěvnost koncertu. Pravda je sice, že Dobson má na YouTube daleko více zhlédnutí, jeho hudba však počítačové hudební „klikače“ na live koncert nepřiláká. Nehledě na to, že je žánrově velmi specifická.

Američan Jeff Lorber má za sebou velmi úspěšnou kariéru. Letos mu bude dvaašedesát, ale ani zdaleka na svůj věk nevypadá. Natočil 14 sólových alb. Dalších 8 vydal pod názvem The Jeff Lorber Fusion. A právě loňské album této formace s názvem Hacienda vzbudilo velkou pozornost jazzových kritiků i posluchačů. Členové jeho kapely jsou saxofonista Eric Marienthal, baskytarista Jimmy Haslip a bubeník Sonny Emory. Co jméno, to v jazzovém světě velký pojem.

Americký kvartet vtrhl na pódium s velkou razancí. Jeho jazzové kompozice plynuly většinou v rychlejších tempech. Jeff Lorber klade velký důraz na melodiku. Témata jeho skladeb jsou rytmicky zajímavá, přestože metrum mají nejčastěji sudé. Jsou však vynikajícím způsobem vystavěná a snadno zapamatovatelná. Pianista nepotřebuje znesnadňovat divákům poslech nějakými nepravidelnými rytmy, kterých je v jazzu a různých fusion přehršel. Staví na precizní práci s melodií a s jejím rozvíjením v sólových improvizacích členů kapely.

V improvizacích se nejvíc blýskl saxofonista Marienthal. Tento sympaťák je v hudební branži naprosto nezpochybnitelnou ikonou. Hrál s největšími celebritami od Eltona Johna po Chicka Coreu. Poslouchal jsem pozorně jeho hru. Byla technicky naprosto precizní. Proti miliónům not, které chrlil saxofonista Gregory Portera Yosuke Sato, se Marienthal soustředil na vystavění sóla pomocí jiných prostředků: barvy, výrazu, dynamiky a gradace. Spojením těchto základních výrazových prostředků vznikla neobyčejně poutavá oduševnělá hra, která navíc prokázala bezvadnou znalost jazzové harmonie. Marienthal využíval souběžné hry v jiné tónině (bitonalita, polytonalita) a častých modulací. Jeho sóla ocenili posluchači v Parníku bouřlivými ovacemi a získal si z kapely největší sympatie.
Také basista Jimmy Haslip má v jazzovém světě zvučné jméno. Jako jeden z prvních hráčů na světě začal využívat v sedmdesátých letech pětistrunnou baskytaru. Haslip mne zaujal skvělým pohybem pravé ruky po hmatníku. Píšu pravé ruky, protože je to levák. Dokonalá uvolněnost prstů mu umožnila hrát noty v absolutním legatu – velmi hladce a brilantně. Také prstová technika levé ruky byla výborná. Jeho improvizace byly sice opatrnější, melodicky si vytvářel menší tónový prostor (ambitus) a držel se při zdi, o to zajímavější byly jeho rytmické postupy.

Rytmiku určoval neochvějným a pevným způsobem bubeník Sonny Emory. Tento šoumen zahrál s velkým přehledem a v posledních číslech předvedl divákům své parádičky: víření paličkami mezi prsty během hry, práci s foot clave a naprosto perfektní přechody.

Tak trochu v pozadí toho všeho seděl muž, který to vše měl na svědomí. Skvělý Jeff Lorber nijak nevyčníval. Koncert si maximálně vychutnával. Nechával se proudem energické hudby strhnout tak, že části skladeb odehrál u piana vestoje. Takovou energii by mu mnozí třicátníci mohli závidět. Jeho improvizace byly po všech stránkách neuvěřitelně vynalézavé. Dovolil svým spoluhráčům, aby ukázali své umění a virtuozitu, sám si vychutnal velké sólo až v přídavku.

Koncert trval bez přestávky úctyhodné dvě hodiny, během kterých nabídla americká formace posluchačům především živější jazzrockové kompozice. Jedna jediná skladba byla opravdu pomalá. V tomto dravém, svěžím duchu se nesl celý koncert. Bez zbytečných proslovů a průtahů. Sehranost kapely byla prostě neuvěřitelná. Těžko se to dá popsat slovy. To se zkrátka musí zažít.

Příště vyražte místo sezení u YouTubu třeba do Parníku. Ostrava Jazz Nights je skutečně zárukou té nejvyšší hudební kvality, jakou vaše uši mohou naživo slyšet.

http://www.ostravan.cz/13850/americky-pianista-jeff-lorber-si-ziskal-srdce-divaku-v-parniku/

 

 

Filmový festival Jeden svět byl slavnostně zahájen i v Ostravě
novinky.cz | Josef Zajíc| 18. 3. 2014

více>>

Filmový festival Jeden svět byl slavnostně zahájen i v Ostravě

Filmový festival Jeden svět byl v pondělí 17. března slavnostně zahájen v Ostravě. V Minikinu na Kostelní ulici akci zahájil primátor města Ostravy Ing. Petr Kajnar spolu s hlavním organizátorem ostravského festivalu Danielem Konczynou. Hostem festivalu byl Marek Štys z organizace Člověk v tísni.

Festival dokumentárních filmů o lidských právech se po uvedení v Praze (3. - 12. března) přemístil do Ostravy, kde byl slavnostně zahájen v Minikinu v Kostelní ulici 2. Festival oficiálně zahájil primátor města Ostravy Ing. Petr Kajnar, který se vyjádřil k tématu letošního 16. ročníku festivalu Jeden svět - PRÁCE.

„Mít práci je velmi důležitý atribut života člověka. Není samozřejmostí. Víme, kolik je lidí bez práce, aniž by si tuto situaci sami zavinili. V Ostravě je asi 1000 bezdomovců a řada z nich tu situaci nevolí dobrovolně, chtějí se vrátit, ale nemají v současné době šanci. O podmínkách, aby byla práce, se musíme snažit všichni. Mohlo by se totiž stát, že přijde doba, že budou tvůrci natáčet filmy o nás,” řekl mimo jiné Petr Kajnar.

Hostem festivalu byl Marek Štys z organizace Člověk v tísni, který konstatoval, že do soutěže 16. ročníku bylo odesláno 2300 filmů. Bylo vybráno 106 nejkvalitnějších. Festival probíhá na 33 místech v České republice. Je připraveno 106 dokumentárních filmů v 11 tematických kategoriích. V roce 2013 navštívilo festival 117 334 lidí.

V Ostravě se promítá na pěti místech. V Minikinu v Kostelní ulici, Klubu Atlantik v ulici Čs. Legii, kině Art v ulici 28. října, ve Staré Aréně a v antikvariátu Fiducia.

Po slavnostním zahájení se návštěvníci přemístili do kinosálu, kde zhlédli film o Sýrii - Aleppo - Zápisky z temnoty. Po filmu proběhla debata o filmu a současné situaci v Sýrii.S

 

http://www.novinky.cz/vase-zpravy/moravskoslezsky-kraj/ostrava-mesto/1227-23438-filmovy-festival-jeden-svet-byl-slavnostne-zahajen-i-v-ostrave.html

 

Tématem festivalu Jeden svět bude i to, co trápí Ostravu, říká organizátorka
Ostravan | Martin Jiroušek | 17. 3. 2014

více>>

Tématem festivalu Jeden svět bude i to, co trápí Ostravu, říká organizátorka
Necelé čtyři desítky dokumentů na téma práce ve světě i v Česku promítá letošní ročník uznávaného festivalu Jeden svět v Ostravě. Kromě toho nabídne sérii diskusí na aktuální problematiku k dění v Sýrii nebo na Ukrajině. Mezi hosty nebudou chybět Šimon Pánek nebo Karel Schwarzenberg. O dramaturgii ostravské části festivalu jsme hovořili s organizátorkou Kristýnou Konczynou.

Na pondělním slavnostním zahájení v Minikině bude přítomen Šimon Pánek, ředitel nadace Člověk v tísni. Neoficiální zahájení Jednoho světa se ale vlastně již konalo.

Šimon Pánek přijede do Ostravy poprvé a jsme velice rádi, že jej můžeme přivítat po projekci filmu Allepo, zápisky z temnoty, jenž pojednává o největším syrském městě. Neoficiální zahájení se konalo ve čtvrtek v Atlantiku při projekci dokumentu Velká noc, který mapuje život lidí bez domova, kteří se bezcílně proplétají ulicemi Prahy. Od prostitutek přes dělníky v továrnách až po různé lidi bez domova. Součástí bylo divadelní představení Kruhu naděje, kdy bezdomovci zahráli scénky, které vycházejí z jejich života. Bavili jsme se o tom, jak těmto lidem pomoci. Na mne osobně to mělo větší dopad než u kteréhokoliv jiného divadla tím, že hráli příběhy ze svého osobního života. Vytáhli třeba z publika některé diváky a ptali se jich, jakým způsobem se vrátit zpátky do společnosti. Důležité je, aby člověk v sobě uměl sám najít chybu, kterou udělal.

Jakým způsobem byla sestavena ostravská část festivalu Jeden svět?

Ostrava má dramaturgii takovou, že jsme zařadili všech 38 filmů, které se nabízejí pro využití v regionech. Díky velkému počtu projekčních míst je to možné, na rozdíl třeba od jiných měst, kde si musí vybírat jenom některé dokumenty. Atraktivnější filmy dáváme do větších kin, jako je Art nebo Minikino. Komornější pak do Atlantiku, Staré Arény a Fiducie.

Součástí Jednoho světa jsou vždy diskuse a setkání se zajímavými hosty, často přímými svědky ožehavých konfliktů, které se ve světě dějí. Jak to bude letos?

Uskuteční se celkem osm debat po projekcích filmů. Ve Staré Aréně bude uvedena divadelní hra a na samotný závěr přijede Karel Schwarzenberg na debatu o Ukrajině. To jsme se dozvěděli teprve nedávno. Původně jsme chtěli vyhlásit soutěž divácky nejzajímavějších filmů, ale nakonec jsme se rozhodli, že vítězný film nepromítneme a místo něj bude beseda s panem Schwarzenbergem. Kromě toho jsou k vidění dvě výstavy fotografií – ve Fiducii Příběhy bezpráví, na kterých spolupracovalo deset škol v rámci republiky, v prostorách Domu kultury města Ostravy to bude výstava Voda nad zlato, což jsou fotografie z Etiopie o situaci, když dojde voda.

Proč je letošním tématem Jednoho světa práce?

Práce je téma, které všechny lidi spojuje, někdo ji má, někdo ji hledá. Problémy v západních zemích reflektují práci od přepracování, přes migraci až po práci dětí. Jak lidé pracují, jestli ji mají rádi, co to pro ně znamená.

Který snímek z festivalové nabídky vás oslovil natolik, že byste jej doporučila divákům?

Mě osobně přišel nejzajímavější film O trhu s orgány. Pokládá si otázku, na kolik je morální záchrana vlastního života na úkor cizího. Dívá se na to ale i z jiné stránky, že strašná spousta lidí umírá na selhání ledvin, obracejí se na černý trh, na druhou stranu lidem z Afriky to pomůže vymanit se z existenčních problémů. Není to jednostranný pohled. Velmi pěkný je český snímek Dál nic o nedostavěném kousku dálnice v Českém středohoří. Šest let se to řeší a pořád nic. A také je zajímavý dánský film o umírání tří žen Poslední sny. Pěkně natočený o tom, jaké jsou poslední okamžiky života. Spolu s Fiducií promítneme Báňský chlebíček a budeme k němu mít debatu o smršťování Ostravy – o tom, jakým způsobem zabránit vystěhovávání se zdejších obyvatel.

http://www.ostravan.cz/13843/tematem-festivalu-jeden-svet-bude-i-to-co-trapi-ostravu-rika-organizatorka/

 

Kytarista Dobson, jehož klip si našlo 15 miliónů lidí, vystoupil v Parníku
Ostravan | Milan Bátor| 12. 3. 2014

více>>

Kytarista Dobson, jehož klip si našlo 15 miliónů lidí, vystoupil v Parníku
Jeho klip Time má na internetu počet zhlédnutí srovnatelný s populací bývalého Československa. Hraje stylem, který přitahuje i odpuzuje svou mechaničností, stereotypem a brilantní technikou. Kanaďan Dobson v úterý předvedl v ostravském Parníku své umění.

Andy McKee, Don Ross, Daniel Voth, Michael Chapdelaine, Calum Graham. Znáte ta jména? Pokud ne, věřte, že se s nimi brzy někde setkáte. Tyto akustické kytaristy si vybral kytarový label a společnost Candyrat records. Jejich videa patří na kanálu Youtube k nejpopulárnějším vůbec. Všechny spojuje jedna věc: vlastní osobitý styl, využívají finger picking, různé smyčky, loopery a všelijaké kytarové efekty. Na kytaru hrají tak trochu jako na bicí: různými poklepy na desku, hranu, kobylku vytvářejí barevné perkusivní doprovody.

Úterní večer v Parníku měl zvláštní, křehkou atmosféru. Jinak nedokážu popsat pocit, který jsem cítil minimálně první polovinu představení. Přijel umělec, kterého si lidé našli na internetu a přišli tak trochu ze zvědavosti. Vzájemný ostych byl očividný dost dlouho, publikum v Parníku na kanadského kytaristu reagovalo z počátku vlažně a svým emocím popustilo uzdu až v samotném závěru koncertu.

Dobson ukázal, co všechno se dá na kytaru zahrát. Jeho pravá ruka fungovala bezchybně jako perpetuum mobile. Originalita jeho stylu spočívá v rozdělení funkcí prstů. Palec a ukazováček vytvářejí v rychlých notových hodnotách melodickou basovou linku – takový pořád stejný kolovrátek. Prostředník a prsteník do toho současně hrají melodii – nejčastěji v terciích. Když se tahle technika vypiluje, vznikne neobyčejně masivní, komplexní zvuk simulující hru dvou kytar dohromady. To je ta lepší stránka věci. Ta horší je, že se tímto stylem zabetonuje v pasti stále stejných postupů. Což se nevyhnulo ani Dobsonovi.

Kanadský kytarista v první půlce koncertu zahrál své největší hity. Jeho technika byla bezpochyby fenomenální. Originální styl hraní se však dost brzy oposlouchal a vzhledem k specifickému otevřenému ladění kytary mi po několika skladbách začaly nápady splývat. Nehledě na to, že při náročné technice se z melodií a témat jeho kompozic vytratily rytmické nápady a melodická invence jako pára nad hrncem. Je to logické – při náročnosti takového stylu mu prostě na melodii moc prstů ani času nezbývá. Brkne to, co mu daná struna v daném okamžiku nabízí.

Hudba, kterou Dobson skládá, by se dala nazvat jako techno acoustic. Kanadský kytarista nejvíc čerpá z techno hudby devadesátých let a z hudby sloužící jako podkres počítačových her. Když máte poslouchat takové skladby celý večer, chce to trochu hroší kůži. V Parníku to naštěstí zachránila jeho virtuózní technika a skromný, sympatický lidský projev. Hraní jej očividně bavilo.

Ve druhé polovině koncertu Dobson předvedl hru s doprovodem samplů. Pustil si vždy rytmický podklad, kde měl nahrané i doprovodné kytary a do toho hrál. Podklady bicích byly zvukově docela nevkusné, přehulené a Dobson do nich hrál melodické postupy vypůjčené z progresivního rocku a metalu. Bez ladu a skladu. Bez invence přehrával svou techniku, tak jako kytarista před hraním přednesů rozcvičuje prsty na stupnicích. Tato část jeho vystoupení byla jednoznačně nejhorší a bohužel ukázala, že to s jeho estetickým cítěním a hudební představivostí není tak úplně v pořádku.

Naštěstí se v závěru vrátil ke hře prstýnky, odložil trsátko a zahrál opět stylem, který mu nejvíc sedí. Jeho nejpopulárnější skladba Time, využívající originálně delay efektu byla perfektní. Dobson byl rytmicky naprosto precizní. Zvuk obou jeho akustických kytar byl moc příjemný. Až odloží virtuózní techniku a doprovodné kolovrátky a začne se víc zabývat melodií a harmonií, možná mu na Youtube přibude ještě víc fanoušků, než dosud má. Talent a schopnosti mu k tomu rozhodně nechybí.

http://www.ostravan.cz/13804/kytarista-dobson-jehoz-klip-si-naslo-15-milionu-lidi-vystoupil-v-parniku/

 

 

Elton John zahraje v Las Vegas i pro diváky v ostravském Minikině
novinky.cz | Vladimír Šmehlík | 11. 3. 2014

více>>

Elton John zahraje v Las Vegas i pro diváky v ostravském Minikině

Ostravské Minikino uvede záznam velkolepé show Eltona Johna. Světově proslulý zpěvák, textař a interpret odehraje kritikou nadšeně přijatý koncert The Million Dollar Piano v Koloseu v Caesarově paláci v Las Vegas.
Koncert, který Elton John odehraje v rámci koncertní série v Caesarově paláci, sklízí bouřlivé ovace a obsahuje největší hity z celé Eltonovy kariéry, včetně písní „Rocket Man", „Tiny Dancer", „Saturday Night's Alright for Fighting", „I'm Still Standing", „Goodbye Yellow Brick Road", „Crocodile Rock" či „Your Song".

Ústředním bodem celé show je piano, které dalo koncertu jméno – zázrak techniky s více než 68 LED obrazovkami z dílny společnosti Yamaha. Koncertní křídlo, jehož výroba trvala téměř čtyři roky a jež představuje výdobytek nejnovějších technologií, tvoří dokonalý vizuální doprovod k Eltonovým nejslavnějším hitům.

Strhující podívanou završuje působivá a do nejmenšího detailu promyšlená scénografie v barokním stylu, kterou vytvořil tým designérů Marka Fishera a Patrika Woodroffea. Fisher (známý coby autor scény koncertního turné „The Wall“ od Pink Floyd či scény slavnostního zahájení a zakončení Olympijských her v Pekingu v roce 2008) spolu s Woodroffem vytvořili úchvatnou světelnou show, která dokonale souzní s celou scénou i ústředním pianem.

Jen jeden jediný den, jen jeden jediný večer usednou diváci do kin na celém světě, aby mohli vidět a slyšet nezapomenutelný koncert. Bude to ve středu 19. března a v Ostravě tuto příležitost dostanou pouze návštěvníci Minikina.

Rezervace vstupenek a další info na www.minikino.cz


http://www.novinky.cz/vase-zpravy/moravskoslezsky-kraj/ostrava-mesto/2790-23292-elton-john-zahraje-v-las-vegas-i-pro-divaky-v-ostravskem-minikine.html

 

Klub Atlantik uvede Pražskou svatbu Zdenka Merty
novinky.cz | Vladimír Šmehlík | 9. 3. 2014

více>>

Klub Atlantik uvede Pražskou svatbu Zdenka Merty

Cyklus scénických čtení Listování, za kterým stojí herec Lukáš Hejlík, má své pravidelné místo v programu ostravského klubu Atlantik. V úterý 11. března představí knihu Pražská svatba a jiné erotické povídky od spisovatele a hudebníka Zdenka Merty.

Zdenek Merta patří mezi respektované skladatele a producenty hudebního divadla. Kniha Pražská svatba a jiné erotické povídky je jeho prvotinou.

Zdenek Merta je vypravěč s neobyčejným darem veselé, dobromyslné ironie. V jedenácti milostných příbězích nešetří fantazií, předvádí muže a ženy v roztodivných situacích, v čase naplněné touhy, často komicky a hravě.

Vždycky to však v povídkách jiskří napětím - není úplně jasné, kdo koho svádí: v Letním příběhu to vypravěči tím nejhezčím způsobem nandá dcera jeho někdejší známosti, kdežto v Halloweenu se české dívce napne lano životní pouti na západ, dokonce přes oceán, ale finále nečekaně zamíří do černé Afriky.

Smysl pro rytmus prozrazuje na autora jeho hudební profesi a skladba příběhů připomíná dokonale režírovaný koncert. Tento známý hudebník tentokrát bude i spoluúčinkovat a naživo doprovázet scénické čtení na klavír. Po představení bude následovat prodej knihy, diskuze a autogramiáda.

V pořadu účinkují: Alan Novotný, Petra Bučková (alternuje Markéta Lánská) a Zdenek Merta

http://www.novinky.cz/vase-zpravy/moravskoslezsky-kraj/ostrava-mesto/2790-23237-klub-atlantik-uvede-prazskou-svatbu-zdenka-merty.html

 

 

Festival Jeden svět se v březnu zastaví v Ostravě
Moravskoslezský deník | Břetislav Uhlář| 5. 3. 2014

více>>

Festival Jeden svět se v březnu zastaví v Ostravě
Práce je hlavním tématem letošního ročníku mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který pořádá nezisková organizace Člověk v tísni.
V Ostravě se uskuteční od 17. do 21. března, a to už jako 15. ročník. Kromě Ostravy se diváci mohou s festivalem setkat v dalších třiatřiceti městech České republiky.
Nejdelší polibek
„Téma práce, na které se zaměřuje Jeden svět 2014, je nadčasové. Přesto je program festivalu velmi aktuální. Objevují se v něm filmy s náměty, které v těchto dnech známe z novinových titulků. Patří sem například film o kontroverzních přípravách olympiády v Soči (Putinovy hry), o rozdělení Súdánu, kde se opět rozhořívá občanská válka (Nejdelší polibek), o eritrejských uprchlících v Izraeli (Zvuky mučení), kteří v lednu vyšli do ulic proti izraelské imigrační politice, anebo o stávce horníků v Jižní Africe, jež neutichá (Horníci pod palbou)," říká Hana Kulhánková, ředitelka festivalu Jeden svět.
„Diváci budou mít možnost zhlédnout bezmála čtyři desítky dokumentárních filmů, a to na již tradičních promítacích místech, kterými jsou v Ostravě Kino Art, Minikino, klub Atlantik, Antikvariát a klub Fiducia a Stará Aréna. Program Jednoho světa však není omezen pouze na promítání dokumentárních filmů. Diváci se mohou těšit také na četné workshopy a diskuse, ať už se samotnými tvůrci dokumentů, tak s odborníky, kteří mají k ústřednímu tématu festivalu co říci," dodává Hana Kulhánková.
Verdikt v Maďarsku
V hlavní kategorii se představí dvanáct filmů, které sledují aktuální společenské problémy, jako je nelegální migrace, xenofobie, organizovaný zločin nebo politický extremismus. Diváci a divačky uvidí třeba unikátní film Verdikt v Maďarsku.
Štáb režisérky Eszter Hajdú tři roky sledoval soud se čtyřmi maďarskými příznivci krajní pravice, kteří byli obviněni ze série rasově motivovaných útoků na romské vesnice z roku 2008.
Neoficiální zahájení festivalu v Ostravě, tzv. Festivalový otvírák, proběhne ve čtvrtek 13. března v klubu Atlantik. Návštěvníci se mohou těšit nejen na první promítání jednoho z filmů, ale také na další doprovodný program v podobě divadla a výstavy.

http://moravskoslezsky.denik.cz/kultura_region/festival-jeden-svet-se-v-breznu-zastavi-v-ostrave-20140305.html


 

 

Tibetský festival nabídne koncert Hrzánové i čajový dýchánek na hoře Smrk
Ostravan | 4. 3. 2014

více>>

Tibetský festival nabídne koncert Hrzánové i čajový dýchánek na hoře Smrk

Už potřinácté se Ostrava v těchto dnech stává jedním z nejdůležitějších dějišť celostátního Festivalu ProTibet. Každým rokem v březnu, kdy si celý svět připomíná výročí tibetského povstání proti čínské okupaci, se aktivisté z ostravské obecně prospěšné společnosti MOST snaží rozšířit informace o této malé zemi a zároveň pomoci jejím obyvatelům.

Výtěžek letošního ročníku chtějí pořadatelé věnovat dětem z tibetské školy Gyalten. „Festival ProTibet 2014 patří všem, kteří se chtějí pobavit, seznámit se s kulturou Tibetu a rádi se zapojí do pomoci tibetským dětem,“ říká ředitelka organizace MOST Jana Neboráková.

Festival, na který od prvního březnového pondělka upozorňuje výstava fotografií z Tibetu v prostorách Knihovny města Ostravy u Sýkorova mostu, potrvá až do 28. března. „Letošní třináctý ročník je výjimečný zastoupením mnoha zajímavých osobností a řadou skvělých společenských akcí. Kateřina Jacques a Martin Bursík pohovoří v klubu Atlantik o Tibetu a lidských právech. Klub Parník nabídne koncert Báry Hrzánové s kapelou Condurango a literární Fiducia představí Jiřinu Šiklovou a její knihu Vyhoštěná smrt,“ informovala Neboráková.

Pro diváky bude zajímavou příležitostí nahlédnout do života Tibeťanů prostřednictvím výstav nebo filmů tibetských režisérů v Minikině. V sobotu 16. března pak mohou zájemci alespoň symbolicky podpořit tibetský lid výšlapem na Smrk, druhou nejvyšší horu Beskyd, kde budou moci za zvuků tibetské trouby ochutnat tibetský máslový čaj.

Festival ProTibet 2014 se koná ve letos 32 městech České republiky, mezi nimiž nechybí Praha, Brno, Hradec Králové, Pardubice, Plzeň, Zlín, Olomouc a další.

V Moravskoslezském kraji se některé festivalové akce kromě Ostravy uskuteční také v Novém Jičíně, Kopřivnici, Orlové-Lutyni, ale také například v Háji ve Slezsku.

http://www.ostravan.cz/13562/tibetsky-festival-nabidne-koncert-hrzanove-i-cajovy-dychanek-na-hore-smrk/

 

 

Suverénní šansoniér Martin Chodúr ovládl Parník, tleskali mu vestoje
Ostravan | Aleš Honus | 27. 2. 2014

více>>

Suverénní šansoniér Martin Chodúr ovládl Parník, tleskali mu vestoje
Je tomu už několik měsíců, co zpěvák Martin Chodúr uzavřel úspěšnou sérii koncertů v ostravském Parníku, kde pod hlavičkou Martin Chodúr zpívá jazz představil se svou kapelou známé jazzové standardy. Nyní ve stejném klubu a se stejnou kapelou zahájil ve středu nový cyklus, který dostal název Martin Chodúr zpívá šanson. A opět sklidil velké ovace.

Hned po příchodu do klubu, kde koncert v 19 hodin začíná, je zřejmé, že program evidentně přilákal hlavně příznivce starých dobrých klasiků, jejichž jména byla vyvedena na plakátech – Charles Aznavour, Jack Brel, Gilbert Becaud a další… To jsou jména, která dnešní mladé generaci už asi mnoho neřeknou, a tak se věkový průměr návštěvníků pohybuje určitě kolem padesátky, možná i výše.

Po krátké instrumentální předehře Martin přichází na pódium a začíná zpívat píseň Jacky od slavného belgického šansoniéra Jacquese Brela. Následují další známé i zapomenuté hity – šansony francouzské, italské, španělské, ale třeba i píseň Bulata Okudžavy. „Nejlepší šansoniéry mělo Rusko a tím úplně nejlepším byl právě Bulat Okudžava,“ říká Martin Chodúr. V premiéře přidává i několik nových vlastních písní, které svou atmosférou do večera zapadají.
Jak mi říká Martin o přestávce, právě nové písně, kterých má doma velkou zásobu, jsou důvodem, proč se rozhodl program v šansonovém duchu připravit a navázat tak na jazzovou sérii. „Některé skladby, které jsem v poslední době napsal, mají silné šansonové prvky, jsou to v podstatě šansony, a já jsem nevěděl, co si s nimi mám počít, protože se mi na nově připravované bigbandové album nehodí,“ říká.

A tak se podle něj zrodil nápad udělat několik šansonových recitálů, kde by mohl představit tyto písně a proložit je slavnými melodiemi světových šansoniérů a zpěváků. „Rozhodně jsem to ale nechtěl postavit jen na francouzských šansonech, takže jsme program proložili například filmovými melodiemi a starými popovými hity. Měla by to být oslava písně jako takové, protože chanson ve francouzštině znamená píseň,“ říká Martin Chodúr.

Zpěvákovi fanoušci, kteří to mají do Ostravy daleko, budou moci program slyšet až později. „V Parníku si chceme šansonový program párkrát otestovat, stejně jako jsme to loni udělali s jazzem. Nyní tento jazzový repertoár hrajeme na různých festivalech a v klubech v České republice i na Slovensku. To samé plánujeme s šansony, takže pokud bude mít program úspěch, vyjedeme s ním po dalších českých a slovenských městech,“ říká Martin a spěchá opět na pódium, aby zahájil druhou polovinu večera.
A program úspěch rozhodně má. Ve druhé části koncertu opět v suverénním Chodúrově přednesu zaznívají slavné francouzské šansony, například Aznavourova píseň La Bohéme, kterou u nás ve své době proslavila Hana Hegerová pod názvem Já se vrátím, ale třeba i titulní melodie z legendárního amerického filmu Love Story a v přídavku i slavný evergreen Cry Me A River. To už se publikum v závěru zvedá ze židlí a Martinův nový program, jeho zpěv i instrumentální výkony spoluhráčů odměňuje potleskem vestoje.

http://www.ostravan.cz/13520/suverenni-sansonier-martin-chodur-ovladl-parnik-tleskali-mu-vestoje/

 

Puberťáci v ostravském Minikině aneb Horor může začít
Ostravan | Martin Jiroušekl | 26. 2. 2014

více>>

Puberťáci v ostravském Minikině aneb Horor může začít
Noční mlha v úterý před desátou hodinou večerní ochromila dopravu z Ostravy – Bartovic do centra. Nebylo vidět na pět metrů a kdoví, zda to vlastně nebyl pouze prozaický smog. Nebo jen mlha? V každém případě ideální výlet na večerní projekci hororu v ostravském Minikině může začít.

Výjev z filmu Paměti padlého anděla. Zvětšit obrázek

Výjev z filmu Paměti padlého anděla.
Foto: Archiv

Bartovice smog, Radvanice smog, Slezská i centrum města jakbysmet To, že se od hřbitova na Slezské nevynořily hordy lidožravých zombie, muselo být čiré nedopatření. Nevadí, Minikino a přehlídka španělských filmů je teprve před námi, navíc ve 22 hodin slibuje program horor!

Kupodivu v Minikině panuje klid, pokladna je v provozu: „Bude na třicet diváků, je skoro plno!“ optimisticky hlásí pokladní Adam. U baru sedí vedoucí kina Jarka: „Udělala jsem skvělý marketingový tah, pět studentů dostane vstup jen za padesát korun!“

No super! Konečně se nebudeme bát v kině sami. Ne jako v Cinestaru, kde na Hranici smrti nebo Kruh bývá pozdě večer jen pět a půl nohy. Chyba lávky, horor teprve začne a to netušíme, že nám bude skutečně vstávat husí kůže proti srsti. Nikoliv však z famózního filmu, ale z přítomných puberťáků.

Vše jde hladce, fanoušci hororu obsazují zadní místa, předek je volný, nezbývá než se pohodlně usadit do druhé řady a celé plátno je vaše, i s bubáky. Promítač Vláďa Jemelka se evidentně těší, zase jednou provětrá kotouče na pětatřicítku. Překladatel, tedy odklikávač titulků, je taky ve střehu, trochu nervózně běhá kolem, ale to už k mimořádným projekcím patří.

Hrají se Paměti padlého anděla, film anoncovaný jako horor z roku 1997. Španělsko je velmoc hororů, hned po Itálii a Velké Británii, ale o tomto filmu jste se jen tak nedoslechli. Místo něj tady mohly být desítky jiných španělských skvostů od 60. let, přes ságy sedmdesátek o Slepých templářích, kultovní horory o zombích, filmy s Paulem Nashym a jeho sérii o vlkodlaku Daninském, nebo aspoň jeden ze stovky famózních trashových počinů Jesse Franca, který loni v zasloužilém věku zesnul, těsně poté, co získal národní cenu za celoživotní zásluhy. Kdepak, organizátoři přehlídky se v hororu buď nevyznají, mají nulový rozpočet a jsou odkázání na to, co nikdo jiný už v Evropě a v dalších kontinentech nechtěl, anebo prostě nemají ambice se zabývat vůbec španělskou klasikou.

Co naplat, ale vidět neznámý horor v deset večer ve smogem zahalené černé Ostravě, taková šance se nezahazuje. Promítání o prokleté anomálii v kostele může začít.

Ale ouha, odněkud se na poslední chvíli přiřítí pětice teenagerů a místo toho, aby se uklidili někam do zákulisí, obsadí zbývající místa v čelní druhé řadě. Minikino má sedmdesát míst a v deset hodin večer třicet diváků znamená velké terno. Navíc je úterý!

Peklo s pubertálním chechotem může začít. Co naplat, že prostředí hororu, španělská katedrála, skvěle souzní s nedalekým nejstarším místem Ostravy – přilehlým kostelem sv. Václava.

Stupidita diváků je velkolepá a dokáže hravě přehlušit sebelepší dramatické scény. Tak tohle se vám nestane skutečně ani v Cinestaru.

Minikino není svaté a rozhodně neznamená, že do něj chodí kdovíjaká inteligence, o to hůř v tuto noční hodinu, kdy zřejmě mládež nemá lepší útočiště, než jít exhibovat na španělský horor. Doufám, že to není ta pověstná jazyková sekce z hladnovského gymnázia, co se podílí na přípravách, ale kdo ví, dnešní divák hororů vymykajících se teenagerovské vlně zábavy musí mít zatracené pevné nervy.

Škoda, už ani Minikino není posvátná půda pro filmové nadšence a realita je krutější než ty chuchvalce smogu, ve kterých se ztratily i ty krvelačné zombie. Promítaný horor sice není až tak hororem a pubertálního pištění se i otrlý divák záhy nabaží, takže se ani tak moc nestalo.

Pokud ale chcete ještě někdy vyrazit do Minikina na noční promítání hororu, buďte rozhodně ve střehu a raději si zakupte všechna místa v řadě vedle vás i za vámi. Rozhodně se to vyplatí, jinak bude lepší si pustit kvalitní horor raději doma.

http://www.ostravan.cz/13510/pubertaci-v-ostravskem-minikine-aneb-horor-muze-zacit/

 

Výstavní síň Sokolská 26 v Ostravě představuje obrazy Daniela Balabána
novinky.cz | Josef Zajíc | 22. 2. 2014

více>>

Výstavní síň Sokolská 26 v Ostravě představuje obrazy Daniela Balabána

Výstavní síň Sokolská 26 v Ostravě zahájila letos svoji 21. sezónu. Na 163. výstavě prezentuje obrazy ostravského malíře Daniela Balabána - autor svou výstavu nazval Live. Autora na vernisáži 20. února uvedl kurátor výstavní síně Milan Weber.
„Akademický malíř Daniel Balabán (1957) je první z autorů, který zde vystavuje potřetí. Poprvé to bylo v roce 1997 pod názvem Tenebrace - solarizace. Další výstavu měl v roce 2005 - Kdo se bojí smrti, nemůže mít radost ze života. Daniel Balabán netvoří v sériích, ale každý obraz znovu vytváří a přistupuje k němu s novým pohledem. Pokud bych chtěl jeho současnou výstavu nějak charakterizovat, tak bych řekl, že je to takové uvažování spíše o nepřítomnosti těch, kteří již odešli, že je to uvažování o nejistotě, o neuchopitelnosti, o konečnosti a vlastně o životě a o člověku. Tak také nazval svoji výstavu Live,” představil autora Milan Weber, kurátor Výstavní síně Sokolská 26 v Ostravě.

„Když jsem se při instalaci výstavy na obrazy podíval,” uvedl Daniel Balabán, „tak jsem si uvědomil, jak jsou ty různé ve formální stránce. Tak jsem si říkal, že je to proto, že mě nebaví malovat stylové obrazy. Stále dělat obrazy, které umím a rozmnožovat to donekonečna. Říkal jsem si, že je to možná trošku takový hec. Že je to důvod jaksi vnitřní a že to asi odpovídá mé povaze,” naznačil smysl své tvorby Balabán.

„Ve své tvorbě držím zásadu, že umění a život se mají prolínat. Že v tvorbě umělce se má odrážet to, jak člověk žije, protože i život dělá s člověkem "psí kusy" a není moc stylový. Tak ani mé obrazy nejsou stylové. Další zásada, kterou ctím, je upřímnost. Upřímnost vnímám jako odvahu namalovat obraz tak, jak to cítím, bez ohledu na to, co si bude o tom divák myslet. Výstava se jmenuje Live - žít. Tak bych nám chtěl popřát, abychom žili,” dodal Daniel Balabán.

Výstava Daniela Balabána Live bude ve Výstavní síni Sokolská 26 v Ostravě k vidění do 29. března. Otevřeno je pondělí až pátek od 8 do 17 hodin.

http://www.novinky.cz/vase-zpravy/moravskoslezsky-kraj/ostrava-mesto/1227-22897-vystavni-sin-sokolska-26-v-ostrave-predstavuje-obrazy-daniela-balabana.html

 

Vedoucí Minikina Jarmila Kučerová: Chystáme přehlídky španělských i severských filmů
novinky.cz | Martin Jiroušek| 20. 2. 2014

více>>

Vedoucí Minikina Jarmila Kučerová: Chystáme přehlídky španělských i severských filmů
Minikino, které je fenoménem ostravské kultury, disponuje sice nejmenším promítacím sálem, má ale nejpestřejší a nejkvalitnější program. Od pondělka 24. února zde začne specializovaná přehlídka španělské kinematografie. Na zahájení přijede i španělský kulturní rada. O Minikině a jeho programu vypráví v rozhovoru pro deník Ostravan.cz vedoucí kina Jarmila Kučerová.

Jste sice nejmenším kinem, ale vědí o vás už i v Evropské unii, odkud máte podporu…

Ano, je to tak. Protože hrajeme 25 procent evropských filmů, na letošní rok jsme získali dotaci z Evropské unie. Nepočítají se do toho české filmy. Tu podmínku jsme splnili už před dvěma lety, ale neměli jsme přes 25 tisíc diváků, toho jsme dosáhli až v minulém roce.

Jak konkrétně se toho dá využít?

Peníze můžeme použít na zvelebení kina, nebo na dotaci vstupného. Mohli bychom hrát evropské filmy za 60 korun. Evropská unie se zaměřuje na mladého diváka, který nemá tolik financí. Také můžeme podporovat projekce pro školy. Pořídili jsme si nově počítač na zálohování disků, protože hrajeme tak pestrou nabídku. Přešli jsme totiž na nové hrací schéma, kdy hrajeme skoro každý den dva jiné tituly, což je samozřejmě náročnější než v minulosti, kdy se hrály stejné filmy od pátku do středy.

Jak to, že máte možnost uvádět takové množství neamerických nebo neanglofonních titulů, které se hrají všude celoplošně.

Daří se nám hrát evropské filmy zejména díky specializovaným přehlídkám, jako je právě připravovaná La Pelicula nebo zanedlouho vypuknuvší Severská zima.

Co je to La Película, která začne v Ostravě v Minikině už v pondělí?

Je to přehlídka španělské kinematografie, kterou už devátý rok pořádá pražské kino Světozor. My jsme se k ní připojili letos druhým rokem. Praha, Brno, Hradec a my. Nepřebíráme pouze jejich program, ale dramaturgie vychází ze stylu našeho kina – hlásíme se k odkazu režisérů, kteří se tady dříve hráli ve filmových klubech, jako je třeba Luis Buňuel nebo Carlos Saura. Snažili jsme se vybrat i netradiční žánrové španělské filmy jako je historický film, western ale také třeba dokument. Nechceme, aby přehlídka byla podbízivá, ale aby odkazovala k nejlepším evropským tradicím. Možná je to pro běžného diváka náročnější, ale my v Minikině k tomu takto směřujeme.

Filmy v rámci La Películy budou vlastně návratem ke klasickému poctivému materiálu, většina z nich poběží na klasické 35mm kopii v autentické kinooptice. Drtivá většina kin už takto přece nepromítá, co všechno to z vaší strany obnáší?

Filmy musíme sami otitulkovat, protože jsou ve španělštině, to znamená, že v sále bude sedět osoba, která je „odkliká“ během filmové projekce. Filmy budou promítány zároveň s anglickými titulky, takže budou i pro cizince, kteří španělštinu neovládají. Ale dneska se španělština učí už na základních školách, je žádaná.

Co netradičního diváci během přehlídky španělské kinematografie ještě zažijí?

Třeba to, že na zahájení přijede kulturní rada ze španělské ambasády, který poprvé navštíví Ostravu. Půjde se také podívat na školy, kde je španělština živým jazykem. Studenti z Gymnázia Hladnov budou přítomni u netradičního zahájení, které mají na starost.

Pokud vím, La Película není jedinou specializovanou přehlídkou, kterou chystá Minikino v dohledné době Už 3. března začne tradiční přehlídka skandinávských filmů Severská zima. Té se účastní asi osm kin v celé republice. Severské filmy mají úspěch, protože nejsou komerčně podbízivé, ale spíše k zamyšlení.

Neuvažovali jste vzhledem k aktuálnímu vývoji počasí na přejmenování Severské jaro?

U nás sice zima není, ale v Norsku snad ano. A když není u nás, tak se na ni můžeme zajít podívat aspoň do kina. V březnu se naše kino zapojí také do tradiční přehlídky dokumentů Jeden svět a ve spolupráci s Alliance Francaise zorganizujeme i Francouzskou filmovou noc. Promítneme pět filmů až do rána. Kdo s námi vydrží celý maratón, dostane i snídani.

Pojďme ještě ke španělské přehlídce La Película, která v pondělí vypukne v románském stylu. Které španělské filmy bys doporučila? A na co si určitě zajde vedoucí kina?

Rozhodně na Mapu – je to film o režisérovi, který dostane vyhazov z televize, vypraví se do Indie natáčet svobodně filmy, ale zjistí, že jej tam nic neoslovuje, tak se musí vrátit zpět do Madridu, kde jsou problémy, které jej zajímají. Mám ráda filosofické příběhy. Pak bude určitě zajímavá Psí hlava, což je film o lidské duši a jejím vývoji v duchu magického realismu. Zajímavý bude určitě i snímek Snílci o podhoubí, ze kterého se rodí filmařská invence.

Nebudete hrát třeba něco od takových zvučných autorů jako je všem dobře známý Pedro Almodóvar?

Nehrajeme Almodóvara. Sice je v nabídce, ale u nás už je titul Rozkoš v oblacích známý z minulých let, navíc nepatří k jeho nejlepším filmům. Nehrajeme ani Čarodějnice ze Zugarramurdi, protože ve své době ještě nebylo úplně jisté, zda tento titul bude opravdu k dispozici, navíc je podle mne asi nejvíce komerční z uvedené nabídky.

Přesto diváky překvapí určitě možnost vidět pozdě v noci novodobý klasický horor Paměti padlého anděla z roku 1997. Španělský horor má díky hitům jako Rec nebo Sirotčinec velkou diváckou základnu a navíc má tento žánr ve Španělsku velkou historickou tradici…

Pamatujeme na to a diváky určitě překvapíme touto noční projekcí v režii Fernada Cámary a Davida Alonso. Mrtví se budou vracet k životu a kolem kostela se začnou dít ještě podivnější věci. Takže všechny zvu, v úterý ve 22 hodin v noci.

http://www.novinky.cz/kultura/327971-v-prazskem-kine-svetozor-zacina-festival-spanelskych-filmu.html

 

 

Omar Hakim a Trio of Ozz předvedli v Parníku jazz světové třídy
novinky.cz | Milan Bátor| 20. 2. 2014

více>>

Omar Hakim a Trio of Ozz předvedli v Parníku jazz světové třídy
Další část tradiční série koncertů, které uvádí ostravský klub Parník pod hlavičkou Ostrava Jazz Nights, začala ve středu strhujícím koncertem jazzové formace The Trio of Ozz, se kterou vystupuje fenomenální světový bubeník Omar Hakim. Deník Ostravan.cz byl u toho.

Světový bubeník Omar Hakim v Ostravě zahrál v triu. Muž, jehož renomé snad už ani nejde zlepšit, jelikož hrál zkrátka se všemi, kteří v jazzu něco znamenají. I tak by se o tomto fantastickém hráči mohlo psát. Vyjmenovat plejádu hvězd, které doprovázel je nad možnosti tohoto článku. Tak pojďme raději k hudbě.

Hakim vystoupil v ostravském Parníku s free jazzovou formací známou jako The Trio of Oz. Jejími členy kromě Hakima jsou pianistka Rachel Carmel Nicolazzo a kontrabasista Johathan Toscano. Spolu s Hakimem nenechalo trio hned od počátku nikoho na pochybách, že se bude jednat o jazz světové úrovně. Jazzová formace The Trio Of Oz vydala letos desku a chuť hrát byla na všech protagonistech večera více než očividná.

Hakimova hra je těžko popsatelná. Neuvěřitelně variabilní, dynamicky mimořádně kontrastní, spolehlivá technicky i rytmicky. Během hry Hakim nijak nevystupoval do popředí. Hodně prostoru měla pianistka Rachel Z, která byla melodickou oporou tria. Její hra byla skutečně impozantní, improvizace suverénní a svěží, nejsilnější byly konce jejích sólových linek, které rytmicky komunikovaly s Hakimovými breaky. Trochu mi vadila její práce s elektronikou. Ta byla zvukově poměrně podprůměrná a zejména bylo těžké si zvyknout na dynamický rozdíl, při přechodu k piánu. Ale excelentní hra tyto drobnosti v podstatě převýšila.

The Trio of Oz zahrálo v Ostravě songy z nového alba, ale také předělávky (dnes oblíbeným slovem covery) hitů známých světových kapel a umělců jako jsou Stone Temple Pilots, Alice in Chains, The Killers, Stinga apod.

Hakimova hra byla jistá a odlehčená. Za bicími se skoro vznášel. Je vyhlášen jako nejdynamičtější bubeník světa a své pověsti skutečně dostál. Bylo neuvěřitelné, co předváděl. V sólech se držel docela na uzdě. Jen vzácně se odvázal a ukázal Ostravě neskutečnou práci s přechody, rytmy a stoptimy. Jeho hra vůbec nestála na síle úderu a zvukové kvalitě šroťáku, jak jsme zvyklí. Byla tak pestrá! Hakim každou skladbou maloval příběhy, které stálo za to číst. Bylo obdivuhodné, že Rachel Z rytmicky stačila ještě odpovídat a vytvořila tak vzácnou hudební konverzaci.

Nikdy se však nejednalo o zbytečné noty, zvukově bombastické výkřiky ani přehnané extravagance. Hakim nepotřeboval excelovat. V úspornosti, pokoře a skromnosti stejně dokázal dostát všem očekáváním. Moc příjemně večer spolu s Rachel komentoval. Celkový dojem z tohoto dalšího pokračování festivalu Ostrava Jazz Nights potvrdil jednoznačně světovou kvalitu.

http://www.ostravan.cz/13363/omar-hakim-a-trio-of-ozz-predvedli-v-parniku-jazz-svetove-tridy/

 

 

V pražském kině Světozor začíná festival španělských filmů
novinky.czl | 18. 2. 2014

více>>

Hororovým příběhem s fantaskními ději a postavami levitujícími na hranici několika žánrů bude v úterý v pražském kině Světozor zahájen festival španělských filmů La Película. V české premiéře cenami ověnčeného a divácky úspěšného snímku Čarodějnice ze Zugarramurdi režiséra Álexe de la Iglesia se objeví skupina herců vedených almodóvarovskou divou Carmen Maurou.

Letošní devátý ročník do 23. února představí na dvě desítky celovečerních a dokumentárních filmů reprezentujících to nejzajímavější z aktuální španělské kinematografie. Ve čtvrtek 20. února ovládne španělština i plátna brněnského kina Scala. Od 24. do 26. února se festival přesune do ostravského Minikina a do Bia Central v Hradci Králové.

Vedle lehkých žánrů přimíchala dramaturgie do letošní mozaiky také psychologická či historická dramata, mystický horor, netradiční španělský western či dokumenty. „Snažíme se divákům zprostředkovat pohled na španělskou tvorbu v celé její šíři, uvést snímky, které by jinak neměli možnost vidět,” podotkl k programu dramaturg David Čeněk.

Festival je pořádán španělským velvyslanectvím, Institutem Cervantes a kinem Světozor. Vstupenky je možné rezervovat v předprodeji na internetových stránkách, nebo zakoupit v pokladnách jednotlivých kin za cenu od 80 do 110 korun. Kompletní program je na www.lapelicula.cz

 

 

Tématem festivalu Jeden svět bude práce, v Ostravě bude k vidění téměř 40 filmů
Ostravan | 12. 2. 2014

více>>

Tématem festivalu Jeden svět bude práce, v Ostravě bude k vidění téměř 40 filmů
Hlavním tématem letošního ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který pořádá nezisková organizace Člověk v tísni, bude práce. V Ostravě se festival uskuteční od 17. do 21. března, a to už patnáctým rokem. Kromě Ostravy se diváci mohou s festivalem setkat v dalších 33 městech České republiky.

„Zaměstnání jako zdroj obživy se po několika letech ekonomické krize stává každodenním tématem pro stále větší počet lidí, a to je také důvod, proč se letošní ročník zaměří právě na toto téma,“ uvedla zástupkyně organizátorů Petra Ondruchová.

„Práce je pro všechny velké téma. Do budoucna se společnost bude navíc čím dál více potýkat s tím, že práce ze světa postupně mizí. Pracovních míst a zaměstnání ubývá,“ řekla ředitelka festivalu Hana Kulhánková.

Filmy, které budou na festivale k vidění, představí téma práce v celé jeho šíři. „Podíváme se do oblastí, kde změny globálního trhu mají výrazný dopad na způsob života. Uvidíme tlaky, jimž čelí zaměstnanci jak v asijských, tak evropských továrnách. Filmy se tematicky dotknou přepracování a vyhoření, nezaměstnanosti a vzniku nových chudých vrstev společnosti, ale i migrace, dětské práce na globálním Jihu nebo zodpovědné spotřeby,“ dodala Ondruchová.

Diváci budou mít možnost zhlédnout bezmála čtyři desítky dokumentárních filmů na několika promítacích místech, kterými jsou kino Art, Minikino, klub Atlantik, Antikvariát a klub Fiducia a Stará Aréna.

Program Jednoho světa však není omezen pouze na promítání dokumentárních filmů. Diváci se mohou těšit také na četné workshopy a diskuze, ať už se samotnými tvůrci dokumentů, tak s odborníky, kteří mají k ústřednímu tématu festivalu co říci.

Neoficiální zahájení festivalu v Ostravě, tzv. Festivalový otvírák, proběhne ve čtvrtek, 13. března v klubu Atlantik. Návštěvníci se mohou těšit nejen na první promítání jednoho z filmů, ale také na další doprovodný program v podobě divadla a výstavy.

 

 

Práce! Téma jako šité na míru Ostravě
novinky.cz | Vladimír Šmehlík | 10. 2. 2014

více>>

Práce! Téma jako šité na míru Ostravě


 

 

Bakteriolog a kurátor Vláďa Holec přiváží Karpíška a vzpomíná na Černého pavouka
Ostravan | Ivan Motýl | 27. 1. 2014

více>>

Bakteriolog a kurátor Vláďa Holec přiváží Karpíška a vzpomíná na Černého pavouka

V ostravském Zdravotním ústavu šéfuje Vladislav Holec oddělení bakteriologie a mykologie. Už více než čtvrtstoletí ale také pořádá výstavy vizuálního umění. Před sametovou revolucí to byly tajné bytové akce, aktuálně se stará o Galerii Dole, kde pondělí v 18 hodin představí brněnského malíře Jana Karpíška. V rozhovoru pro Ostravan.cz Holec vzpomíná na bytové akce i Černého pavouka.

Kurátor Vladislav Holec ve své oblíbené hospůdce. Zvětšit obrázek

Pamatuji si některé neoficiální bytové výstavy, které jste před sametovou revolucí pořádal v domě v Zákrejsově ulici v Ostravě-Přívoze. Jejich pořadí, počet či okruh zúčastněných umělců se mi už ale dávno vykouřil z hlavy. Koho jste v přívozském činžáku vystavil jako prvního?

Zdeňka Janošce – Bendu. Bylo to před pětadvaceti lety a zrovna v ty dny, kdy se v Praze odehrával Palachův týden. V Ostravě jsme se rozhodli udělat alespoň nezávislou výstavu, takže Benda ke mně nanosil obrazy a na vernisáž přišel okruh lidí, s nimiž jsem se stýkal už dva tři roky nazpět. Tedy umělci, kteří na konci osmdesátých dospěli k založení umělecké skupiny Přirození, k nimž patřil právě Zdeněk Janošec – Benda, malířka Hana Puchová, básník Martin Fryč, malíři manželé Šmídovi, literát Jan Balabán a jeho bratr Daniel, malíř. A mnozí další. Klíčové pro mě bylo setkání s Fryčem a Bendou.

Jak jste vnímal tehdejší oficiální ostravské výtvarné umění? Ostravský Dům umění ještě v roce 1988 pořádal velmi servilní výstavu s výmluvným názvem Výtvarní umělci socialistické společnosti, na kterou třeba sochař Rudolf Doležal, autor monumentálního Stalinova pomníku v Olomouci, přivezl plastiku Klementa Gottwalda. Ostravský zasloužilý umělec Vladislav Gajda zase vystavil sochu Revolucionáře. A co výstavy v takzvaném Díle, výstavní síni Svazu československých výtvarných umělců na Kuřím rynku?

Oficiální výtvarné umění šlo absolutně mimo mě. Ze starších ostravských umělců jsem znal jen ty, kteří vystavovat nemohli, třeba Edu Ovčáčka. Do Díla bych nevkročil.

Okruh umělců kolem skupiny Přirození už od roku 1987 vystavoval i na haldě Ema. Kolik jste vlastně uspořádal do revoluce nezávislých výstav na Zákrejsově ulici?

Vlastně byly jen tři. Benda, potom fotky Jirky Geršla a jednoho jeho kamaráda. A pak jsem vystavil umělce, kteří se na jaře roku 1989 pokusili o neoficiální výstavu v podchodu pod Frýdlantskými mosty, která nesla název Ahoj lidi. Vystavoval tam třeba Jiří Surůvka nebo Daniel Balabán.

Akce v podchodu ale skončila po několika hodinách, StB se vůbec nelíbila.

Ano, proto jsem všem zúčastněným nabídl výstavu v Přívoze.

Vraťme se ještě dále do minulosti. Zajímalo vás výtvarné umění už dříve, než jste poznal umělce kolem skupiny Přirození?

V Brně jsem sice studoval přírodovědu, žil jsem tam ale spíše v umělecké societě. Tam mě hodně ovlivnil například Václav Krůček nebo Jiří Malík, navštěvoval jsem je v ateliérech, diskutovalo se o umění. Po návratu do Ostravy jsem měl blízko třeba k malíři Tomáši Halešovi, jenže toho StB v polovině osmdesátých let vystěhovala do Rakouska, aby v Ostravě už více nezlobil. Krůček zase emigroval do Austrálie a Malík do Kanady, takže jsem přišel o zásadní přátele a hledal jiné, až jsem se dostal právě k bratřím Balabánům a dalším kolem vznikající skupiny Přirození.

Po revoluci už nebylo třeba vystavovat v bytech, kde všude jste v raných devadesátých letech pořádal výstavy?

V Platanu za Domem umění jsem vystavoval třeba Helenu Šmídovou a Fanise Ainacidise. Tehdy se na akcích v Platanu podílel i Jiří Surůvka a někdy na počátku roku 1992 se tu odehrál vůbec první Surůvkův Kabaret.

Takže jste stál u počátku jedné z legend devadesátých let, proslulého Kabaretu – Návrat mistrů zábavy. Co bylo pak, už Černý pavouk?

Ne, na pár let jsem se trochu stáhl, protože jsem se stal radním v obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. Tehdy jsem se kultuře snažil pomoci jinak, obvod třeba vyhlásil vůbec první kulturní granty. Všechno se teprve rozjíždělo, obnovovali jsme Sympozium prostorových forem, vznikaly ateliéry…

Z politiky jste ale odešel, co bylo dále?

V klubu a Galerii Černý pavouk jsem pořádal výstavy od roku 1997, vlastně skoro každý měsíc.

Jak vás to pavoukovské období posunulo?

Z pohledu profesionálního bakteriologa musím přiznat, že moc ne. Člověka ráno hlavně bolela hlava. Pro mě osobně coby sběratele výtvarného umění a jakéhosi glosátora výtvarného života v Ostravě a zároveň kurátora to byla úplně zásadní životní etapa. V Pavoukovi se mi podařilo ostravskou výtvarnou scénu seznamovat s umělci zvenčí a docházelo k zajímavým konfrontacím. Třeba když jsem vystavil Veroniku Bromovou, Jána Mančušku, Pepu Bolfa nebo Tomáše Vaňka, dnes rektora Akademie výtvarných umění v Praze.

Bolfa a Vaňkem najdeme v těchto dnech i na výstavě Začátek století v ostravském Domě umění, kde jsou prezentováni jako špičky současného výtvarného umění. Měl jste tehdy v Pavoukovi opravdu „čuch“ na talenty. Pomáhal vám někdo v Praze s tipy, koho dovézt do Ostravy?

Řada Ostraváků tehdy v Praze studovala umělecké školy, třeba Pavel Šmíd, což byly samozřejmě důležité kontakty. S jejich pomocí se mi podařilo dostat do Ostravy třeba okruh kolem umělecké skupiny Bezhlavých jezdců, tedy už jmenovaného Vaňka a Bolfa i další. Tehdy to byli vesměs studenti akademie.

Na kterou z výstav v Černém pavoukovi vzpomínáte nejraději?

Nejvíce na mě asi zapůsobil Vladimír Skrepl. Nebo Petr Vaněček, kterého v Černém pavoukovi uváděl Ivan Martin Jirous.

Když zanikl Černý pavouk, stal jste se kurátorem Galerie Minikino. Ta pro mě byla velice zajímavá, neboť jste prostor zasvětil výhradně kresbě a svoje kreslířské umění musela třeba předvést třeba i Šárka Mikesková, Lenka Klodová či Helena Šmídová, tedy sochaři či malíři. Proč jste předloni pozici kurátora v Minikině vzdal?

Pro mě byla po zániku Černého pavouka podstatná především internetová galerie, kterou jsem založil v roce 2003 a drze pojmenoval Galerie Holec. Není to ale jen webová galerie, snažil jsem ty stránky vést jako občasník, uvádět třeba výstavy malířů v kontextu s poezií, jak jsem to třeba udělal při prezentaci Jakuba Špaňhela, když jeho obrazy doplnily verše básnířky Marie Šťastné. V těch variích jsem třeba také zveřejnil legendární sbírku Martina Fryče Smrt mezi cypy s úvodem Milana Krupy. Vždycky jsem to bral hlavně tak, že je to něco jako můj časopis.

Kamenné galerie jste ale úplně neopustil, což dosvědčuje vaše kurátorská činnost v Galerii Dole, která je součástí ostravského klubu Fiducia. V pondělí tento týden představujete v této galerii brněnského malíře Jana Karpíška, jenž svoje dílo prezentuje takto: „Originální obrazy inspirované reálnými zázraky běžného dne. Příroda, mysl, včelařství, zahradničení, permakultura, zazen…“ Čím vás zaujal?

Abych řekl pravdu, obsah těch obrazů jde mimo mě. Karpíšek mě zaujal především formou těch obrazů, neboť já mám rád syrové umění – Art brut, umění nedouků. V případě Karpíška je to samozřejmě paradox, protože vystudoval Fakultu výtvarných umění v Brně u profesora Mainera, přesto ten nádech podivnosti a rafinovaného neumětelství tam je.

To je podobný umělecký výraz, jaký cítím i u ostravské malířky Hany Puchové, také studované malířky…

Ano, nebo třeba v díle Martina Cacha. A tahle tvorba je mi velmi blízká. Přijďte se podívat.

 

Fotograf Viktor Kolář přilákal do Minikina davy vyznavačů jeho poetiky
Ostravan | Ivan Motýl | 24. 1. 2014

více>>

Fotograf Viktor Kolář přilákal do Minikina davy vyznavačů jeho poetiky

Dokument České televize představující proslulého fotografa Viktora Koláře si ve čtvrtek vpodvečer přálo vidět mnohem více lidí, než jich nakonec sál Minikina dokázal pojmout. Předpremiéru filmu v režii Kláry Řezníčkové, jenž televize odvysílá na jaře, pohnutě sledoval i hlavní aktér dokumentu, jenž po skončení promítání dlouze diskutoval s nadšenými diváky. Deník Ostravan.cz byl u toho.

Předpremiéry dokumentu o Viktoru Koláři se legendární fotograf v Ostravě osobně účastnil. Zvětšit obrázek

Cvak. Viktor Kolář někdy mívá dojem, že fotografie, které nasnímal, ani nejsou jeho fotografiemi. Cvak. Jenže čí? Možná toho zasněného chlapce s andělskou tváří, kterého kdysi vyfotil napasovaného mezi dělníky ve dveřích ostravského autobusu? Cvak. Citovaná Kolářova úvaha z úvodu nového dokumentu České televize dokazuje zaujetí, s jakým Mistr pracuje. Cvak. Spoušť snad ani nemačká prstem a témata snímků či jejich kompozice určitě nejsou dílem chladných úvah. Cvak. Za vším je zvláštní citlivost, nějaký andělský paprsek, který autorem prostupuje právě v těch okamžicích, kterých si většina z nás ani nestačí povšimnout. Cvak.

Vidíme zvětšovák po otci z roku 1939, který Kolář stále používá. Cvak. A vzápětí dvě batolata na starém filmovém záznamu, která se perou o fotoaparát značky Leica. Cvak. To je Viktor Kolář s bratrem. Cvak. Kolář ukazuje tatínkovy snímky, z návštěvy prezidenta T. G. Masaryka v Ostravě. Cvak. Snímek asi z roku 1980 a na něm chlap ležící na chodníku v Revoluční ulici (dnes Českobratrské). Cvak. V protějším evangelickém chrámu zrovna skončila bohoslužba, zkolabovanému muži ale nikdo nepřichází na pomoc. Cvak. Za otevřenými dveřmi kostela svítí na oltáři veliký kříž, k pomoci bližnímu se ale nikdo nemá. Cvak.

Komentovaná prohlídka Kolářovy výstavy v Galerii U Zvonu na Staroměstském náměstí v Praze. Cvak. Mistr vysvětluje, jak v roce 2012 vznikala fotka svářeče tramvajových kolejí při výstavbě nových zastávek u ostravského nákupního centra Karolina. Cvak. Všechno se vrací, přesto je každá chvíle neopakovatelná. Cvak. Nákupní centra už Kolář fotil v kanadské emigraci v sedmdesátých letech. Cvak. Zboží, zboží, zboží a zase zboží, a přece je za těmi hromadami zboží i zbožnost a lidskost. Cvak. Vyznání rodnému městu: „Ostrava je kolbiště, na kterém se nedá vyhrát.“ Cvak. Ostrava slzám nevěří, proto nikdy jinde na světě nelze pořídit podobně silné snímky. Cvak. Ani v Kanadě, ani v Dubňanech, odkud pocházela Kolářova maminka. Cvak. Dubňan jsou stovky, Ostrava jen jedna. Cvak. „Tady ale asi nechceme úplně zestárnout,“ říká Kolářova manželka, scénografka Marta Rozskopfová, když se z okna bytu rozhlédne na otlučený dvůr a smogem zalité město. Cvak.

Bouřlivý potlesk, dojetí, poklony tvůrců Mistrovi a Mistra tvůrčímu týmu. Cvak. Diskuse s diváky. Dotaz: „Jak dnes fotografovat třeba v tramvaji, protože když vytáhnete foťák, hned vás chce někdo probodnout deštníkem?“ Cvak. Odpověď: „Je to pořád těžší, lidé se stále víc za něco schovávají, předstírají falešnou nedotknutelnost, tradičního světa ubylo.“ Cvak. Konec diskuse i oficialit, čas na hovory starých známých. Cvak. Na krátké rozhovory mezi čtyřma očima před potemnělým plátnem. Cvak.

Ostravan.cz: Pane Koláři, citlivost, s jakou vidíte Ostravu, je vzácná a ve vizuálním umění ji moc často nevidíme. Cvak. V literatuře umí podstatu drsné poetiky města podobně vykreslit snad jen Jan Balabán nebo Petr Hruška. Cvak. Polemika, zda globalizace vytlačuje kolářovské obrazy z centra na periferii: do Přívozu, do Hrušova. Cvak. Nikoli, i to už je jiný svět, skutečná bída namíchaná s velkou agresivitou, nemilosrdným pouličním zločinem a drogami. Cvak. Ostrava Viktora Koláře zřejmě mizí. Cvak. Naštěstí jen v realitě, jeho snímky zůstanou národním dědictvím tolik specifického národa ostravského. Cvak. Minikino zavírá. Cvak. V pasáži u kina Vesmír chčije starší opilý chlap na výkladní skříň někdejšího baru Gruzie. Pár milenců muže rychle míjí, zatímco moč pomalu stéká po dlažbě. Východ z pasáže osvětluje noční tramvaj, z níž vystupují dvě tlusté cikánky s igelitkami v rukách. Cvak. V Ostravě se dá po „kolářovsku“ ještě pořád fotit. Cvak.


 

Peter Lipa. Pan bluesman v Parníku
ostravainfo.cz | 17. 1. 2014

více>>

Slovenský bluesman Peter Lipa vystoupí v pátek 17. ledna v klubu Parník.

Lipa koncertuje v Parníku prakticky pravidelně. Poslední jeho koncert ve zdech tohoto klubu se konal loni v březnu. „Sedmnáctého ledna bude pro mne další příjemný den. Budu totiž zpívat v Ostravě v Parníku i s mojí kapelou. Dnešní mladí návštěvníci tohoto klubu znají jeho současnou podobu, já jsem ale Parník otvíral a je to tedy tak trochu i můj klub. Díky Borisovi Urbánkovi jsem v Ostravě získal dobré zázemí a této věci si moc vážím. Samotný klub je zařízení, které může Ostravě nejedno město závidět. Jednoduše Parník a také jeho publikum mám rád,“ říká před koncertem Peter Lipa.

Slovenský zpěvák vydal v říjnu 2013 nové album s názvem Návštěva po rokoch. Čtrnáct textů na toto album napsal Milan Lasica. Vznikla tak nová kolece textů o lásce, vztazích, politice i erotice. Na albu se rovněž autorsky podílel i ostravský jazzman Boris Urbánek. Po třech týdench prodeje se z alba na Slovensku stala hned platinová deska.
„Na koncertě zahrajeme asi sedm písní z nového alba. A ještě jedna novinka. Tentokrát se mnou v Parníku nebude hrát Michal Žáček, ale přijede vynikající slovenský saxofonista Radovan Tariska," doplňuje Peter Lipa.

Webová stránka interpreta: http://www.peterlipa.com/

Co: Peter Lipa Band, koncert
Kdy: pátek 17. ledna od 20 hodin
Kde: Klub Parník, Moravská Ostrava

 

 

Cesty Kyrgyzstánem. V Atlantiku
ostravainfo.cz | 13. 1. 2014

více>>

Cestovatel, vodák a fotograf Jiří Hodic bude v klubu Atlantik vyprávět o tom, jak cestoval Kyrgyzstánem. Přednáška nazvaná Kyrgyzstán očima diváka se koná v pondělí 13. ledna.

„Tuto zemi jsem navštívil spolu s dalšími dvanácti kamarády v roce 2008 na přelomu měsíců srpna  a září. Letěli jsme z Mnichova přes Istanbul i s loděmi, což znamenalo menší logistický problém…  V Biškeku už na nás čekal skříňový ZIL-131 místní outdoorové agentury, se kterým jsme objeli východní polovinu země. Spluli jsme asi osm divokých řek, absolvovali třídenní trek přes 2 4000 metrů vysoká horská sedla,“ uvádí o své cestě Jiří Hodic.

„Při té příležitosti se mi podařilo naštípnout holenní kost a zbytek pěšárny jsem absolvoval na koni. No, zážitek nemusí být hezký, stačí, když je intenzivní,“ směje se Hodic. „Naštěstí jsem nepotřeboval využít místní zdravotnictví, do špitálu bych tam fakt nechtěl. Navštívili jsme i pasteveckou jurtu, ochutnali kumys, který nás pěkně pročistil,“ dodává.

Přednáška zahrnuje i popis údolí, ve kterém se rekreoval Jurij Gagarin, nebo informace o tom, jaký jet pobyt v ruské bani v termálních pramenech.

Jiří Hodic žije ve Studénce, přes třicet let se věnuje vodní turistice a to především divoké vodě. Splul čtyři stovky řek v pětadvaceti zemích světa, publikuje ve vodáckých magazínech a na sportovních webových stránkách.
Již deset let organizuje cestovatelské besedy a přednášky. Ty zahrnují kromě Kyrgyzstánu například také i Island, Chile, Albánii či Paříž.

Co: Kyrgyzstán očima vodáka, přednáška
Kdy: pondělí 13. ledna od 18 hodin
Kde: Klub Atlantik, Moravská Ostrava
Vstupné: 50,-

 

Principálka souboru Aureko: Divadlo se má vyjadřovat ke společenským problémům
Ostravan | Ladislav Vrchovský | 7. 1. 2014

více>>

Principálka souboru Aureko: Divadlo se má vyjadřovat ke společenským problémům

Ostravské neprofesionální divadlo Aureko představuje ojedinělý typ autorského divadla, jehož typickým rysem je kolektivní dramaturgie a jehož výrazová forma směřuje k intenzivnímu sdělení tématu, kterým členové reagují na společenskou realitu. Na 15. ledna připravuje ve Staré Aréně představení své poslední inscenace Divadlo bez zvířat, která obsahuje čtyři aktovky Jeana-Michela Ribese. Deník Ostravan.cz přináší rozhovor s principálkou souboru Zuzanou Vobeckou.

Zuzana Vobecká (uprostřed) s Leou Dokoupilovou a Dušanem Zakopalem Zvětšit obrázek

Zuzana Vobecká (uprostřed) s Leou Dokoupilovou a Dušanem Zakopalem
Foto: Archiv

Aureko prošlo od roku 1976 mnoha proměnami od autorského divadla přes divadlo poezie a nejrůznější alternativní směry až ke klasické činohře. Na kterou éru vzpomínáš nejraději? A proč?

Nedá se říct, že bych na nějakou éru vzpomínala více nebo méně. Vzpomínám spíše na lidi, kteří Aurekem prošli v těch různých dobách. S mnohými se v rámci možností setkávám dodnes, i když žijí vesměs v Praze nebo v Brně, například Petr Meissel, Míťa Dudík, Petr Lokaj, Jirka Ovečka. Nejvíce však vzpomínám na Petra Bohma, který bohužel odešel navždy v lednu 2009 a který nám všem velmi chybí. Ta éra, kdy byl s námi, byla podle mne nejlepší. Pokud jde o práci na inscenacích, tak asi nejlépe se mi osobně dařilo u tzv. Andělů (Andělů na zem spadlých dotýkati se zakázáno, premiéra 1998), které jsem si napsala a společně jsme si je upravili a kolektivně zrežírovali.

Kdo tvoří soubor Aureka dnes?

Aktivními členy jmenovitě jsou Dušan Zakopal, Lea Dokupilová, Iva Konečná, Radim Kačmarský, Vláďa Šmehlík, Petr Repčík, Antonín Dvořák, Petr Verner a já, spolupracuje s námi i René Šmotek.

Jste souborem uzavřeným, nebo hledáte a rádi byste přijali i nové členy? A jaké?

Rádi bychom přijali nové členy, hlavně mládež, protože náš věkový průměr je vysoký, ti nejmladší mají přes 30. Ale uvítáme kohokoliv, kdo má zájem.

Kde a jak zkoušíte?

Momentálně ve Staré Aréně na Masarykově náměstí, kde také hrajeme. Nejbližší termín představení je 15. ledna v 18.30 hodin, budeme hrát naši nejnovější inscenaci Divadlo bez zvířat, což jsou čtyři povídky vybrané ze stejnojmenného souboru současného dramatika Jeana-Michela Ribese. Perličkou je, že právě tuto inscenaci jsme nazkoušeli z větší části u mne doma a vlastně až při generálkách jsme se přizpůsobovali prostoru Atlantiku, kde byla loni v dubnu premiéra. Toník Dvořák tohoto autora pro nás objevil, a protože je nám blízký jemný humor, tak jsme se na to vrhli.

Byla léta, kdy se Aureko vyjadřovalo i k zásadním společenským problémům. Platí tyto ambice i dnes?

Mám za to, že každé divadlo, které má diváky, se vyjadřuje ke společenským problémům. Já nevím, které z nich jsou zásadní. Nebo máme nějaké méně zásadní problémy? To se neodvažuju hodnotit. Hlavní je oslovit diváka. Nemyslím si, že je důležité, abychom opakovali televizní zprávy nebo zjevovali zřejmé pravdy o tom, že někteří politici lžou, kradou, obcházejí zákony a většinou jim to projde. Dnes se soustřeďujeme hlavně na to, aby se pobavil jak divák, tak i my.

Co pokládáš z hlediska dneška za důležitá témata, ať už pro tebe, nebo obecně, případně můžeš-li mluvit o názoru souboru Aureka jako takového?

Nevím, zda mohu hovořit o nějakém jednotném názoru souboru. To by bylo dost zlé, kdybychom v tak kreativním oboru, jakým divadlo bezesporu je, všichni stejně mysleli. Důležitá témata pojmenoval přesně Milan Uhde, který se o současnosti vyjádřil jako o „době chamtivé arogance“, a to je přesně to, s čím se potýkáme nejen u nás, ale celosvětově.

 

Pro Taťánu Rekovou jsou barevné tečky výrazem duševního rozpoložení
ostravan.cz | autor: Autor: Ladislav Vrchovský | 28.12. 2013

více>>

Taťána Reková (1964) je ostravská výtvarnice, původním zaměstnáním učitelka fyziky. Dnes pracuje v České televizi na oddělení koordinace vysílání. Svoje obrazy tvoří ojedinělou technikou za pomoci barevných teček na černých plochách. Díla, která pod jejíma rukama vznikají, připomínají spíše australské nebo africké lidové umění, ale také orientální výtvarné motivy, a získávají si stále více a více obdivovatelů.

Taťána Reková (1964) je ostravská výtvarnice, původním zaměstnáním učitelka fyziky. Dnes pracuje v České televizi na oddělení koordinace vysílání. Svoje obrazy tvoří ojedinělou technikou za pomoci barevných teček na černých plochách. Díla, která pod jejíma rukama vznikají, připomínají spíše australské nebo africké lidové umění, ale také orientální výtvarné motivy, a získávají si stále více a více obdivovatelů.

Zajímalo tě výtvarné umění už od útlého věku? Chodila jsi na vernisáže a výstavy?

V době středoškolských a vysokoškolských studií sice ano, ale velice málo. Věnovala jsem se více divadlu.

A vzpomínáš si přesto na něco, co v tobě z výtvarného umění viděného v té době zůstalo, na co ráda vzpomínáš nebo dokonce nemůžeš zapomenout?

V paměti mi zůstala vídeňská výstava australských patchworkových obrazů Panama Mola. Ty vidím dodnes.

Vystudovala jsi fyziku, pedagogiku a také na DAMU dramatické umění. Svět výtvarného umění tě, jak říkáš, v mládí ani moc nezajímal, ale přesto se dnes výrazně výtvarně projevuješ. Jak k tomu došlo?

Přišla jedna životní situace a já jsem potřebovala zcela změnit svůj život. Změnila jsem zaměstnání, hledala nový okruh zájmů, nové přátele… A tehdy jsem také začala chodit do výtvarného kurzu. To, co dělám dnes, to moje – jak mnozí říkají – tečkování, jsem ale začala dělat až po třech letech. Nikdo mě to neučil, cestu jsem si našla sama.

Takže na počátku nebyla potřeba se výtvarně vyjádřit, ale spíše si vyřešit problém v duši?

Ano. Bylo to velice vnitřní, velice osobní.

Když se dívám na tvoje obrazy, jsou náročné na čas, soustředění, působí jako výtvarné ztělesnění trpělivosti. Když jsi začínala, s jakými pocity to bylo?

Potřebovala jsem absolutně vypnout. Zapomenout na okolí. U téhle mé práce se musím soustředit na každou tečku zvlášť, a i když u ní mohu přemýšlet, nemohu se zabývat nějakými hlubokými problémy.

Začínala jsi před čtyřmi lety, ale dnes jsi za prvé jediná, která, pokud vím, pracuje touto výtvarnou technikou u nás, a za druhé se o tvých obrazech začíná stále více mluvit i mezi renomovanými výtvarníky. A ty debaty jsou někdy velice živé, jedni v tvých obrazech vidí spíše ojedinělé dekorativní umění, jiní naopak mluví o dosti hlubokých vnitřních emocích. Jak to tedy je – tvoříš stále pod potřebou reakce na vnější situaci, nebo si spíše hraješ s barvami a prostorem tou svou ojedinělou technikou?

Jak kdy. Někdy mne v noci něco napadne, nějaký výtvarný motiv, většinou se ale nechám unášet černou plochou, kterou začnu zaplňovat barvami.

Jsi ochotna prozradit, jak vznikají tvoje obrazy?

Na začátku si nechám nařezat různé formáty sololitových deset, které pokryju černou barvou. Pracuji výhradně na černém základě. Pak si namíchám speciální barvy, a začnu rozvíjet určitý výtvarný motiv. A začnu tečkovat. Začínala jsem redisperem s čtyřmilimetrovou násadou, dneska pracuji s jedničkou, takže to je velice malá tečka. Někdy mám nápad, motiv, začnu, ale za chvíli ten motiv začne jakoby žít svým životem, a pak záleží jen na tom, jakou mám zrovna náladu, a podle té něco vznikne. Dost důležité jsou pro mne barvy samotné. Oranžová, červená, žlutá, bílá, tam to mám hned jasné, ale s modrou a zelenou mám problémy a nevím proč.

Malíři se občas dostanou do situace, kdy musí přemalovat to, co mezitím vzniklo, protože se jim dílo jaksi nezdá. Ty si to dovolit nemůžeš, takže co se děje, když se ti dílo vymkne z rukou? Vzniká odpad? Přemaluješ všechno černou a začneš znova?

Je jenom jeden obrázek, který leží doma za klavírem, protože nevypadá tak, jak jsem si ho na začátku představovala. Ale jinak nemám žádný odpad.

To je ovšem dost zvláštní. Mohli bychom mluvit v paralele notového zápisu skladby, ve které ale není od samotného začátku tvorby žádná nota změněna. To přirovnání můžeme použit, vnímání hudby a výtvarného díla má k sobě dost blízko. To je ale přece dost náročné, nesmět si dovolit pochybení, ostatně moc takových tvůrců ani neexistuje. Ty přepisovat nemůžeš…

Nemůžu, ale mohu přidat jinou barvu a rozvinout další barevný motiv. A vznikne něco jiného. Obraz se dost často vyvíjí v průběhu svého vzniku.

Myslíš si, že se do tvé tvorby promítá tvoje původní vzdělání, studium fyziky?

U některých obrazů možná ano. Jsou tam často geometrické záležitosti, tvary, i technika v tom základním smyslu slova, ale zrovna nedávno mi moje maminka připomněla, že jsem si tečkované obrazy dělala už při studiu na gymnáziu, a to mi úplně vypadlo z hlavy. A to jsem ještě netušila, že budu studovat fyziku. Vzpomněla jsem si ale na deskriptivní geometrii a pana profesora Hujera.

Tak vraťme se ještě k obsahu tvých obrazů. Mají jednotlivá díla pro tebe samotnou svoje rozdílné nálady?

Mají. Teď zrovna mám doma obraz, který se jmenuje Krevní destičky a vznikal, když mi umíral tatínek. Některé mají možná až příliš konkrétní obsah.

A máš tu ambici, aby člověk, který se na tvůj obraz dívá, sdílel tvůj pocit, se kterým obraz vznikal?

Ne. Nejtěžší je obraz pojmenovat, ale i když já ještě pořád dávám svým obrazům jméno, ten, kdo se dívá, ať si prožívá, co chce. A jestli si přečte nakonec název, který jsem obrazu dala sama, může přemýšlet, proč se jmenuje zrovna tak. Ale jestli si tam dosadí svůj příběh, je to v pořádku.“

Kterých obrazů je víc? Těch s příběhem a s životní situací v pozadí, nebo těch, které vznikly na základě rozvíjení čistě výtvarného motivu?

Těch druhých je více.

Kde se budou moci zájemci setkat s tvými obrazy?

V únoru bude výstava v ostravské Minikinokavárně, v jednání je jarní výstava v Brně ve spolupráci s Galerií Ratolest.


Bandaband slaví 15 let a jeho členové tvrdí: I z jednoduché říkanky může být skvělá písnička
Moravskoslezský deník | autor: Ladislav Vrchovský| 26.12.2013

více>>

Ostravská skupina Bandaband oslaví v pátek 27. prosince jubilejním koncertem v kulbu Parník již patnáct let své existence. O kapele a její hudbě jsme si povídali s jejím zakladatelem Martinem Rekem a také s jeho synem Adamem, který je rovněž členem skupiny.

Jak vlastně vznikla skupina Bandaband?

Martin: Základní kameny Bandabandu tvoříme dva – já a Vláďa Georgiev, nyní herec Komorní scény Aréna. Když jsem to počítal, s hrůzou jsem zjistil, že se známe asi třiatřicet let.

Hrávali jste spolu jako duo?

Martin: My jsme hrávali společně v různých sestavách. Když nám bylo asi sedmnáct, začínali jsme spolu v seskupení Botulin Band. Ikdyž jsme nikdy oficiálně jako duo nepůsobili, mnohokrát jsme tak hráli, hlavně různé menší věci, vernisáže a tak. Když jsme byli pubescenti, potkat mne bez kytary a Vláďu bez houslí v podstatě nebylo možné. Po vojně nám to ale život nalajnoval trošku jinak. Vláďa se oženil a já jsem nastoupil do České televize – nejdříve jako asistent režie, pak jsem začal režírovat. Práce mne na řadu let doslova semlela, kytary stály v rohu a čekaly. Před patnácti lety měl místní ostravský performer a můj bývalý spolužák Marek Pražák koncert se svojí kapelou Barovka v klubu Parník a řekl mi, jestli se nechci domluvit s nějakými muzikanty a udělat mu předkapelu. Tak jsem po dlouhé době zavolal Vláďovi, Milan Sýkorský se přidal na basu,  Oskar Krajina zahrál na foukačky a v tom Parníku jsme zahráli. Do dokonalosti to mělo hodně daleko, ale byl to prvopočátek Bandabandu. Později se k nám ještě přidal Jirka Smrčka na bicí, ale těch bubeníků se vystřídalo několik. Nejdéle, asi osm let, vydržel Pepa Šmída.

Co hrajete?

Martin: Až na pár výjimek vlastní věci, nebo lépe řečeno hlavně moje věci. A v poslední době se, co se týče hudby, autorsky projevuje i Vláďa Georgiev a něco donesl i nynější bubeník Pavel Švec.

 


Věra Špinarová si zazpívá se Suzi Quatro: Chci nahrát i nové CD, ale nespěchám, říká
Ostravan.cz | autor: Aleš Honus| 17.12.2013

více>>

Poslední koncert v tomto roce odehraje první dáma ostravské popmusic Věra Špinarová ve středu v ostravském klubu Parník. V rozhovoru pro deník Ostravan.cz zpěvačka mluví o chystaném koncertu i plánech na další rok, které mimo jiné zahrnují společné české miniturné s legendární americkou rockovou zpěvačkou Suzi Quatro.

Na středu chystáte již tradiční koncert v klubu Parník. Na co se mohou návštěvníci klubu těšit? Bude se vystoupení lišit od vašich běžných koncertů?

My ten koncert v Parníku bereme jako takové rozloučení s uplynulým rokem a lidé si na to už zvykli. Scénář bude podobný jako u mých běžných koncertů, ale budeme to mít obohacené o smyčcové kvarteto složené z hráčů Janáčkovy filharmonie, které nás doprovodí asi v sedmi písničkách.

Když se blíží Vánoce, nezazpíváte na koncertu i nějakou koledu?

To rozhodně ne, to já nedělám. Jak jsem řekla – spíše než vánoční koncert to bude taková rozlučka, přijdou tam naše rodiny a lidé, kteří na nás chodí pravidelně. Ten koncert v Parníku bývá vždycky během hodiny vyprodaný, takže se na něj dostanou hlavně lidé, kteří si to pohlídají.

Vy jste před měsícem představila společnou novinku s Petrem Bendem, a to videoklip k písni Smutný rána. Abych se přiznal, ani se nepamatuji, kdy jste naposledy nahrála nějaký videoklip, ale už to bude hodně let. Jak vás to napadlo?

Já jsem vůbec netušila, že nějaký videoklip vznikne. Když se mnou Petr Bende letos na jaře vystupoval jako host na mém turné, hledali jsme písničku, kterou bychom si mohli zazpívat jako duet. Nakonec jsem vyštrachala píseň Smutný rána, kluci ji předělali a Petrovi se to hodně líbilo a chtěl, abychom to spolu i nahráli ve studiu. Tak jsem řekla, že dobrý, a jela jsem do Zlína. Ve studiu měli nějakou kameru, které jsem si pořádně nevšimla. Kdybych aspoň trochu tušila, že z toho vznikne tenhle klip, aspoň jsem se mohla před nahráváním nalíčit (smích).

Ten klip má docela úspěch, na youtube už ho vidělo skoro deset tisíc lidí…

No to je dobré, já jsem se na to pak už nedívala, vůbec nejsem zastánce klipů. Ale když to Petr chtěl, tak je klip na světě.

Uplynulý rok pro vás byl hlavně ve znamení koncertů. Jaký bude ten příští rok?

Já koncertuji opravdu hodně, protože to opravdu miluji a hlavně je pro mne důležité, že mám všude vyprodáno a ty koncerty mají úžasnou atmosféru. I v příštím roce se budu snažit koncertovat co nejvíce a už teď mohu prozradit, že uděláme pár koncertů se zpěvačkou Suzi Quatro, která se příští rok vrátí do České republiky a které jsem už před několika lety dělala předskokanku. Kromě toho odehrajeme pět nebo šest společných koncertů s Petrou Janů, a to jak v České republice, tak na Slovensku. Všechno to jsou zajímavé nabídky a docela příjemná změna. A určitě bych chtěla všechny čtenáře pozvat na 30. ledna do ostravského klubu Garage, kde bude můj bývalý kytarista Andonis Civopulos slavit šedesátiny. Bude to hodně velký koncert se spoustou zajímavých hostů a zpěváků.

A co nové CD? Přece jen, už je to hezká řádka let, kdy jste vydala poslední řadové album…

Ono to dnes není vůbec jednoduché vydat cédéčko. Stojí to peníze a lidi to moc nekupují. Prozatím se stále dobře prodává moje výběrové trojcédéčko a také DVD z Lucerny. Samozřejmě bych ale chtěla udělat ještě minimálně jedno album. Příští rok budeme totiž měnit koncertní program, do kterého určitě zařadíme i nějaké nové písničky, které máme v šuplíku. Nějaké věci shromažďujeme, ale zatím necítíme potřebu se do práce na novém albu nějak obout. Ale možná, že až se mne zeptáte za rok, bude to jinak.


Bezejmenná skupina připomene v Atlantiku ďábelský odkaz klasika expresionismu Edvarda Muncha
ostravan.cz | autor: Martin Jiroušek | 12.12. 2013

více>>

Pod názvem „Neboť ďábel sestoupil k Vám“ připravuje na čtvrtek ostravské sdružení umělců Bezejmenná skupina program v klubu Atlantik na poctu norskému malíři Edvardu Munchovi. Ve stejný den se totiž slaví 150. výročí narození tohoto autora legendárních expresionistických obrazů Křik nebo Upír. Akce se zúčastní také básník a pedagog Lukáš Bárta, duchovní otec tohoto poetického večera.

Společně s Bezejmennou skupinou připravujete v ostravském Atlantiku večer na počest proslulého výtvarníka Edvarda Muncha. O co vlastně půjde? Tuším, že v názvu zmiňujete jeden biblický verš, který Munch cituje…

Pokud jde o genezi základní ideje, na níž chceme náš autorský večer postavit, dalo by se s trochou nadsázky říct, že jsme postupovali numerologicky. Nemohli jsme si nevšimnout, že termín, na který náš pořad připadl – a nutno dodat, že opravdu zcela náhodou – je v tomto směru zajímavý. Dvě dvanáctky. To už člověka provokuje. A tak jsme začali přemýšlet a hledat. Volba Edvarda Muncha pro nás byla povinností. Nejen že dílo tohoto norského malíře svorně obdivujeme, jde o něco víc. Existenciální tematika jeho díla, stejně jako Munchovy expresivní postupy, jsou nám velmi blízké. Jakmile jsme si uvědomili, že právě 12. prosince uplyne 150 let od Munchova narození, bylo téma večera nezpochybnitelné. Pokud jde o onen verš z Apokalypsy, který jsme zvolili jako symbolický název pořadu, princip je stejný. Zjevení Janovo vnímáme jako velmi vděčný a nesmrtelný inspirační zdroj. Když jsme pak byli konfrontováni s veršem 12:12, s úžasem jsme se shodli na tom, že jeho obsah a atmosféra přímo zázračně korespondují, souznějí s náladou a poselstvím Munchových obrazů. Vnímali jsme to div ne jako znamení a potvrzení toho, že zvolené téma může být nosné a silné.

Jaký je cíl Vašeho večera?

Možná bych měl jako gymnaziální učitel – češtinář odpovědět v didaktickém duchu a akcentovat určitou vzdělávací rovinu, kterou by měl čtvrteční pořad rovněž zahrnovat. Je nesporný fakt, že připomenout lidem osobnost tak výjimečného umělce, jakým Munch byl, nemůže nikdy škodit. Ale ruku na srdce, pokud mají autoři Bezejmenné skupiny nějaký prvořadý cíl, pak strávit příjemný a tvůrčí společný večer. Tak jako vždy v uplynulých více než pěti letech naší existence. A snad také ostravskému publiku připomenout, že jsme stále tady a že by naši letošní dubnovou oslavu pátého výročí neměli chápat zároveň jako tryznu.

Kdo je to Bezejmenná skupina?

Stručně a jasně jsme nezávislé, volné seskupení ostravských tvůrců zabývajících se poezií, prózou, dramatem, hudbou i filmem. Bezejmenná skupina byla založena v roce 2008 a u jejího zrodu stáli tehdejší studenti porubského Gymnázia Olgy Havlové. Já, jako zdejší kantor, jsem tenkrát spíše přihlížel a maskotil. Dodnes je vlastně určitým stigmatem všech členů skupiny, že svůj život nějak propojili právě s „Havlovkou“.  Nikdy jsme na tom netrvali, ale pokaždé se tak stalo. Dnes má za sebou Bezejmenná skupina desítky vystoupení, autorských pásem a tvůrčích experimentů všemožného charakteru. Jako ostravští autoři jsme logicky propojeni zejména s tímto městem, nikdy jsme však neopomíjeli ani příležitost představit svou práci v jiných českých městech. Jeden z našich autorských večerů hostil například známý pražský klub Krásný ztráty. Počet členů skupiny byl během posledních let proměnlivý, existuje však několik autorů, kteří si bezesporu zaslouží, abych o nich mluvil jako o pevném jádru.

Kdo se bude na večeru podílet?

Ze současných tvůrců Bezejmenné skupiny se mohou diváci těšit na básníka Karla Čížka, prozaiky Honzu Ostřanského a Daniela Ševečka, z dalekého Walesu zaslal své povídky také Martin Müller. Jejich interpretace se zhostí Jana Balcarová. Něco málo básní inspirovaných Munchovým obrazem Dívky na mostě přisypu i já.

Zmiňoval jste promítání diapozitivů s Munchovými obrazy. Bude jich více? A divák se může těšit i na další audiovizuální zpestření?

Naše představa o čtvrtečním večeru je založena na propojení naší nové, autorské tvorby s konkrétními výtvarnými díly Edvarda Muncha. Veškeré prózy a básně, které na pořadu zaznějí, vznikly tedy jako přímá či nepřímá inspirace Munchovými malbami či kresbami. Z tohoto důvodu nám připadá logické a vhodné, aby měl divák možnost konfrontace, srovnání vizuálního a verbálního zážitku. Pokusíme se proto během večera promítnout elektronické verze alespoň těch Munchových obrazů, které sehrály v interpretovaných textech nějakou inspirační úlohu. O přehlídku Munchovy výtvarné produkce tedy nepůjde. Věřím také, že diváci ocení i hudební zpestření pořadu, o které se postarají muzikanti mladých ostravských kapel Just Plane a Žlutý sníh s akustickými verzemi svých písní.

Much má v českých zemích dlouhodobé zastání a tradici, zejména v oblasti dekadence na přelomu století, upozorníte na to nějak?

Jednou z linií vinoucích se čtvrtečním večerem bude také postupné rozkrývání a připomínání některých významných životních mezníků Edvarda Muncha. Dlouho jsme přemýšleli nad tím, zda tuto edukativní, biografickou složku do programu vůbec zakomponovat. Nakonec zvítězil určitý pocit zodpovědnosti za téma, které jsme si zvolili. Alespoň částečná informovanost o osobnosti umělce, jemuž celý večer zasvěcujeme, je podle mého názoru nespornou výhodou pro kvalitnější prožitek toho, co hodláme našim hostům nabídnout. Přesto nechceme tvůrčí a snad i zábavný večer proměnit v akademickou přednášku. Proto se v naší tendenci poučovat hodláme upřímně krotit. Pokud jde o Munchovo propojení s českým prostředím, nezapomeneme se zmínit o úspěchu jeho pražské „mánesovské“ výstavy v roce 1905.

V čem vy osobně vidíte Munchův přínos?

Munchův přínos pro světové moderní umění má mnoho aspektů. Osobně jej považuji za jednoho z prvních malířů, který se natolik výrazně odklonil od deskriptivního přístupu k umění, a místo snahy zachycovat vnější, tzv. objektivní realitu, zaměřil svou pozornost na vnitřní univerzum člověka, třebaže to formálně znamenalo radikální a ve své době těžko akceptovatelné rozžehnání s uměleckými konvencemi a zvyklostmi. Munchovo otevírání třináctých komnat lidské duše, jeho schopnost vtáhnout nás do chladného, nehostinného světa bděle prožívaných nočních můr a nepřiznaných, vytěsněných děsů, považuji za jeden z nejinspirativnějších, a dovolím si říct i nejmoudřejších činů v dějinách světového umění – a zdaleka nejen výtvarného.


Nejlepší dokumenty z festivalu Jeden Svět promítají v Ostravě zdarma
novinky.cz | autor: Vladimír Šmehlík| 2.12.2013

více>>

Festival dokumentárních filmů Jeden Svět se ve městě každoročně koná vždy v březnu. Ostravský klub Atlantik zařadil na svůj program pravidelné projekce nejlepších dokumentů už od prosince.

Festival dokumentárních filmů Jeden Svět se na plátna českých kin dostává obvykle až v březnu, ostravský klub Atlantik však nabízí projekce nejlepších dokumentů i v průběhu roku. V rámci kampaně „promítej i ty“ nabízí výběr nejlepších filmů z předchozího ročníku festivalu.

„Filmy pro bezplatné projekce vybírá Lucie Anna Přerovská, která s nápadem do Atlantiku přišla, a nám se to zalíbilo. Projekce dokumentů z Jednoho světa budeme uvádět každý druhý týden,” uvedla Renata Jurdová, šéfka klubu. Součástí projekcí budou i diskuse s pozvanými hosty.

První z avizovaných filmů bude klub Atlantik promítat v úterý 3. prosince od 19.00 hodin. Cyklus dokumentárních filmů začne strhujícím portrétem ugandského gay aktivisty Davida Katoa, nazvaný Call me Kuchu.

Filmovou projekci doplní i diskuse s Kateřinou Rudincovou, která je doktorandkou na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje PřF OU. Během svého studia podnikla dvě výzkumné cesty do etiopské Addis Abeby. K jejím výzkumným zájmům patří především mezinárodní vztahy, politika a lidská práva v oblasti Afriky.

O filmu:

Být v Ugandě gayem, lesbou, bisexuálem či trans je ve třetím tisíciletí doslova o život. Místní náboženští vůdci inspirovaní americkými evangelíky podněcují nenávistnou hysterii a protlačí na půdu parlamentu návrh zákona, který navrhuje homosexualitu trestat smrtí a ty, kteří nenahlásí homosexuální chování, včetně lékařů či příbuzných, zavřít do vězení.

Dokument sleduje stoupající hvězdu aktivismu za práva LGBT Davida Kata, jenž se i v takto vyhrocené atmosféře odváží veřejně protestovat. Kato s hrstkou blízkých žaluje lokální bulvár, který násilně „outuje“ místní gaye a žádá jejich popravu, bojuje za práva HIV pozitivních a upozorňuje na praktiku tzv. „léčebného“ znásilňování leseb příbuznými. Tak se mu podaří dostat státem uznávanou homofobii do zahraničního televizních zpravodajství i na půdu OSN. Během ročního natáčení dokumentu je Kato brutálně zavražděn, což od základů otřese místní komunitou a na mezinárodním poli vzedme vlnu odporu.

 

Z Atlantiku kolem světa
Sokolska 33 | Veronika Breuerová | 2. 12. 2013

více>>

Vítejte na palubě Air Sokolská33.cz. Nouzové východy jsou uprostřed a v zadní části letadla. Děkujeme, že jste si pro váš let vybrali naši společnost. Právě se nacházíme na letišti v klubu Atlantik, odkud s námi různí přednášející poletí přes svoje zážitky do celého světa. Zapněte si, prosím, své bezpečnostní pásy, za minutu vzlétáme. První zástavkou bude…

Borneo. Našim průvodcem touto exotickou zemí je Libor Bednář, který nám hned na úvod doporučuje dodržovat dvě základní pravidla: 1) Dávej pozor, co jíš; 2) Nepátrej po tom, co jíš. Bereme si jeho radu k srdci, a tak na hranici tropů a subtropů, kde si každý botanik a zoolog musí připadat jako v ráji, zkoušíme například palmové víno ve džbánu. Zvláštností tohoto nápoje je styl jeho popíjení. Na hladině vína je položena záklopka, která s ubývajícím vínem postupně klesá a prostor nad ní se zaplňuje vodou. Můžeme tak přesně vidět, kolik už jsme toho upili. Dle mého názoru by se to klidně mohlo zavést i v ČR. Všude okolo nás se rozprostírají pralesy žijící svým vlastním životem, které ukrývají nepřeberné množství brouků, housenek a rostlin. V noci tak můžeme narazit například na netopýra, jehož rozpětí křídel je celý jeden metr.

Libor Bednář nám hned na úvod doporučuje dodržovat dvě základní pravidla: 1) Dávej pozor, co jíš; 2) Nepátrej po tom, co jíš.

Nezapomínáme ani na horu Mount Kinabalu, která je přezdívána jako nejsnáze dostupný kopec na světě, protože je od pobřeží, co by kamenem dohodil. Na druhou stranu, každý rok se tu koná seriál extrémních běhů do kopce, který v ženské kategorii vyhrála už dvakrát Češka.

Dalším místem, které navštívíme, bude Singapur. Cestou se ale ještě zastavujeme na ostrově Java, který procestujeme v rikši. Ochutnáváme martabak, místní specialitu, která je podobná naší palačince, a na pobřeží sledujeme 15 – 20 m vysoké vlny. A pak nás už čeká jeden z nejbohatších států světa, jehož symbolem je zvíře, které je napůl lvem a napůl rybou. Singapur je kombinací tradice i moderny, procházíme čtvrtěmi se starými budovami i moderními bloky postavenými ze železa a skla.

Čas kvapí, my proto nasedáme do letadla a z exotické jihovýchodní Asie se přesouváme do země vonící po pryskyřici, kterou nás bude provázet Ivo Peter. Všem dobře známý javorový list, symbol Kanady, potkáváme v průběhu celé naší cesty. Jako dopravní prostředek volíme auto, protože jeho půjčení nás vyjde o mnoho levněji než MHD (pro představu litr benzínu tu stojí 18 – 19 Kč). Krajina plyne kolem nás, obdivujeme hory pocukrované sněhem, pozorujeme náš odraz v dokonale hladké hladině tyrkysových jezer a tiše sledujeme losy a jeleny, kteří majestátně procházejí okolo nás.

V Calgary navštěvujeme olympijský park a zkoušíme, jaký je to pocit sedět v jamajském bobu. S Kanadou se loučíme z Toronta od Niagarských vodopádů a pak už opět sedíme v letadle.

Překonáme oceán a přistáváme v jednom z nejkrásnějších měst na světě, mnou milované Paříži. Průvodcem je Jana Suchá, která nám představuje město světel po všech stránkách. V La Défense a na bleších trzích poznáváme Paříž obchodní, na Montmartru zase tu uměleckou. Paříž módní se nám ukazuje při procházce po Champs-Élysées a díky bukanistům stojícím na nábřeží se stáváme součástí Paříže literární. Nechybí ani pláže s pískem okolo Seiny. To vše doplněno o monumentální památky v čele s Eiffelovou věží a kouzelnou atmosféru. Nezapomínáme ani na ochutnávku pravých francouzských vín a sýrů a pak už se musíme s tímto romantickým městem rozloučit.

Naše cesta kolem světa ale nekončí, čeká nás ještě Bajkal, Čína, Sardinie… Více informací o jednotlivých destinacích a prezentacích o nich naleznete na www.klubatlantik.cz. Tak neváhejte a poleťte s námi!


S Jitkou Smutnou o Bohumilu Hrabalovi, ostravské revoluci i Štice Zubajdě
ostravan.cz | autor: Martin Jiroušek| 1. 12. 2013

více>>

Sympatická dáma Jitka Smutná je televizní a divadelní hvězda, která ale nemá hvězdné manýry. V pátek přicestovala do klubu Atlantik, kde se představila v méně známé roli kytaristky a písničkářky. Deník Ostravan.cz si s ní v klubu povídal zejména o Ostravě, ve které strávila prvních čtrnáct let své úspěšné herecké kariéry.

Málokdy se stane, že člověk potká známého herce v takovém civilním naladění jako vás.

Ale to je přesně ono, co potřebuji. Na stará kolena jsem obnovila ježdění za lidmi, protože v divadle tolik nevidím, pro koho hraju. Chci vidět na publikum během produkce.  Vidět, co cítí, jak se mění. Nehraju pro diváka, který je chová pořád stejně, ale který se mění i během generací.

Je pravda, že jste ve svých začátcích hrála s Jarkem Nohavicou?

Víte, tady v Ostravě byla v 80. letech celá hudební líheň. Pro folk mě objevil Pepa Streichl, který mě vzal na svůj koncert. Milan Kaplan pak začal dělat Folkový kolotoč v Porubě. Kde se objevil i Jaromír, tam jsem sice nebyla objevena, ale patřila jsem k mnoha účinkujícím. Tak jsem začala hrát folk a jezdit. Čas od času i s Jarkem. Na něho bylo vždycky plno. Já nejezdila kvůli výdělku, ale chtěla jsem být na koncertě. Pak jsem si sedla do hlediště a těšila se. V současnosti nejvíce jezdím po knihovnách. V menších městech jsou právě knihovny kulturním centrem a knihovnice jsou velmi šikovné.

Na kterou ze svých rolí v ostravském divadle vzpomínáte nejraději?

Na všechny inscenace Jana Kačera, bylo jich kolem dvaceti. Na každou z nich si pamatuji. S největší láskou vzpomínám na Hrabalovu Příliš hlučnou samotu, která měla jenom jedenáct repríz než nám ji komunisté zakázali. Ještě jsme měli štěstí, že ji uviděli Bohumil Hrabal a Evald Shorm. Ta figura se jmenovala s prominutím Posraná Manča, což není vulgarita, ale oficiální název role. Byla to vlastně trojrole. Mladinká osmnáctiletá, pak ve třiceti a poslední část, kde měla osmdesát…

Bohumil Hrabal a Evald Shorm přijeli tehdy do divadla do Ostravy?

Ano, mám na to krásnou vzpomínku. Čekala jsem na ně u Divadla Antonína Dvořáka, na tramvajové zastávce. Seděli jsme u baru nedaleko Imperialu, pak přišel Jan Kačer a já jsem najednou zmlkla, protože tito dva pánové, Hrabal a Shorm, se začali bavit o Webberovi, o Hegelovi, o filozofech a inspiracích, které provázejí hudbu a literaturu. Jenom jsem s otevřenou pusou poslouchala, jak byli moudří a vzdělaní. Pak jsme se ještě setkali v klubu v Divadle Jiřího Myrona.

Jaké byly vaše televizní začátky v Ostravě? Byly to tuším pohádky…

Ano, Pohádky šaška Bumbáce, seriál, který jsme pečlivě připravovali s dětmi na škole. Bylo přes dvacet dílů. Dnes to jsou pětatřicátníci. Jeden z těch kluků se mi později svěřil: Já jsem se vás tehdy tolik bál. Hrála jsem tam štiku, která se jmenovala Zubajda. Bylo to bizarní, protože to byla role z koberce, která se polepila zubama…

Pak bylo Velké sedlo, jak vzpomínáte na tento seriál?

Příjemné prázdninové natáčení na přehradě, odkud pocházela Joy Adamsová. Tehdy to bylo devatenáct kilometrů od mé chalupy. Nebyl to sice Dietlův nejlepší seriál, ale pro mě první větší zkušenost.

Ten seriál měl skvělé herecké obsazení…

U herců je to zvláštní, hádáte se o politice, ale pak přijdete před kameru a jste báječní partneři. To se mi stalo třeba se Slávkem Jandákem. Ten vám ale asi rozhovor nedá, bojí se o svou minulost.

A jak se vám hrálo s Pavlem Novým?

To byl tehdy velký objev pro televizní obrazovku. Chlapák, na kterého jsme byli pyšní, že ho tam máme.

Jaké jsou vaše poslední vzpomínky na Ostravu před vaším odchodem do pražského angažmá?

Poslední věc, kterou si pamatuju, byly demonstrace na náměstí na konci roku 1989. Tady jsem byla na rohu, kde je dnes klub Atlantik, a tehdy za výlohou byla velká televizní obrazovka. Prosila jsem, ať mi tady umožní promítnout videokazetu se záznamem z Národní třídy, protože tehdy v Ostravě nevěřili, co se v Praze děje. Nedovolili to, ale za čtrnáct dnů běžel ten záznam už v televizi. V Ostravě trvalo dlouho, než se začalo něco dít.

Máte možnost sledovat ostravské herce v Praze?

Ano, snažím se, třeba Igor Ozorovič tam bude mít premiéru. Povídáme si také s kolegy z Ostravy přes facebook, jako bychom si povídali v kavárně, akorát to není z očí do očí. Občas se potkáme, třeba na nedávné premiéře Markety Lazarové v Divadle ABC. Hraje tam také Milan Kačmarčík, který se svou ženou Apolenou Veldovou bydlel právě v tom bytě v Ostravě, ze kterého jsme se my odstěhovali v roce 1990. Oni přišli po nás, no a teď po těch letech jsme se potkali v Praze. Ostraváka potkáš všude, protože oni taky odcházejí. Ostrava vychovává dobré herce. Proderou se.  Ale u herce to není tak, že v Praze je to lepší, že chce něčeho dosáhnout. Když je herec někde někde hodně dlouho, tak se může také zkazit. Proto je důležitá změna.

 


Hlasový improvizátor Patrik Kee říká: Je skvělé jít na pódium a netušit, co bude
ostravan.cz | autor: Martin Jiroušek| 28.11.2013

více>>

Výborný vokalista a improvizátor Patrik Kee Kedzierski, majitel hlasu o rozsahu tři a půl oktávy, vystoupí ve čtvrtek na akci Advent plný andělů v Gongu a poté ještě v ostravském klubu Parník. V rozhovoru pro deník Ostravan hovoří o svých koncertních produkcích, ale také o coververzi hitu Bobbyho McFerrina, ke které vytvořil videoklip se známou herečkou Sylvií Krupanskou.

Jak byste představil a přiblížil svůj pořad, ve kterém vystoupíte ve čtvrtek v klubu Parník?

Bude to večer plný improvizace, skladeb známých i neznámých, nebudou chybět hudební kvizy a skvělý host, kterým je herec ostravského Divadla Petra Bezruče, zpěvák, skladatel a moc milý kluk Michal Sedláček. V tomto pořadu s názvem One Voice Show si hraji především se zvuky, hlasem a nástrojem zvaným loopstation ( smyčkovací záznamník), který mi umožňuje vrstvit hlasy na sebe ve smyčkách a různých výškách online. A tak potom vznikají skladby – improvizace. V průběhu vystoupení rád zapojuji do akce i diváky.

Bude se v něčem koncert lišit od vašich předchozích vystoupení?

Ano, každé vystoupení je šité přímo na míru prostředí a posluchačům, naší společné energii, kterou vnímáme a ani o tom nevíme. Zazní skladby, které už se nebudou opakovat.

Natočil jste klip, který možná až zřetelně odkazuje na hudbu Bobbyho McFerrina, nebudete mít problém s autorskými právy?

Je to nekomerční klip pro radost, věnovaný právě Bobbymu a lidem. Hlavně těm, co to berou s nadsázkou. Ohledně autorských práv jsem se informoval přímo u manažera samotného McFerrina, který mi napsal, že pokud to nechci šířit komerční cestou, tak ať to natočím a popřál mi hodně zdaru. S režisérem a kameramanem Alešem Neničkou jsme si vybrali jako exteriéry centrum Ostravy a Komenského sady, protože tam nebyla v neděli ani noha. Jen občas se objevili třeba psíci a holubi.

Jak se Vám podařilo získat pro natáčení herečku Sylvii Krupanskou, kterou řada Ostravanů zná z Divadla Petra Bezruče?

Poznal jsem ji při natáčení filmu Ženy, které nenávidí muže, kde jsem byl křoví a ona hrála jednu z hlavních rolí. Po čase jsem ji oslovil, zda by si to nechtěla zkusit prohodit, a ona mi vyšla velice ráda vstříc, protože má smysl pro humor.

V čem vám dává zadostiučinění vaše show?

Víte, ono je to opravdu něco neskutečného a stojí to za to, když jdete na podium a vůbec netušíte, co bude. Bez playlistu jen s nápady v hlavě a otevřenou mysli. V tom je velké kouzlo improvizace, člověk si připadá na začátku úplně prostý a nahý jako dítě bez žádných otázek proč a jak. Nasedne na vlnu, která ho unáší společně s ostatními posluchači někam hluboko do nitra sebe sama a za chvíli třeba až do vesmírných výšin nebo pod hladinu moří, je-li libo. Krásně si uvědomujete sami sebe v přítomném okamžiku a nemyslíte na to, co máte udělat, prostě to jen uděláte, a to je to kouzlo života, které mě učarovalo stejně jako spoustu lidí kolem. Pořádám i podobné akce pro děti ve školkách, školách a podobně. A tam to jde tak hezky samo, protože děti se ještě tolik nehlídají, a když se řekne nasednout na vlnu, tak ony skutečně na vlně sedí a ještě mi potom vypráví o tom, jakou měla barvu a koho v té písničce potkaly.

Byl jste vždycky takto hlasově vybaven, nebo jste svůj talent objevil postupem času?

Zpíval jsem si už jako kluk s tím, že jsem různě přeskakoval s hlasem, jak se mi to zrovna hodilo, ale styděl jsem se za to, nepřikládal jsem tomu žádný význam. A po ukončení střední školy jsem začal navštěvovat skvělou učitelku zpěvu Libuši Klusovou, u které zpívala i maminka, velký talent, ale kvůli trémy zpěvu nechala. V té době jsem začal hlas více vnímat a myslel jsem si, že umím zazpívat úplně všechno a že jsem asi hodně dobrý zpěvák (smích). Netrvalo dlouho a přišel jsem na to, že tomu tak vůbec není, a vrátil jsem se s pokorou nohama zpět na zem. Absolvoval jsem Lidovou konzervatoř v Ostravě a na jednu sezonu nastoupil jako sborista do operety a muzikálu v NDM, kde mě opustila tréma a po delší pauze, kdy jsem se věnoval kariéře obchodního zástupce, se znovu ozvalo srdce. Potkal jsem se s výbornými muzikanty a založili jsme kapelu. Tam jsem dostal velice užitečnou radu, ať se zbavím afektu, který jsem nevnímal, a moc Vám za to děkuji, Jirko K. a Rudy H. No a ve finále jsem živě slyšel zpívat a tvořit s hlasem Bobby McFerrina a bylo vymalováno. Začal jsem si s hlasem znovu hrát jako v dětství a přestal do něj rockově tlačit, protože nejsem rocker, a opět naslouchal více srdci než hlavě.

Můžete prozradit něco z vašeho soukromí? Jste rodák z Ostravy nebo jste se přistěhoval?

Jsem „Ostravaček“ a Ostravu mám moc rád. Žiji u Bělského lesa, kde je moc krásně a už pět let využívám velkorysé nabídky kamaráda, který odcestoval na Aljašku a pronajal mi domek na Štramberku, kde je pohádkově. Přestavte si, že se probudíte při rozbřesku a na zahradě se ve vysoké trávě pod jabloní zrovna probouzí a protahují kopýtka srna s mláďaty, v dálce kokrhá kohout, měsíc ustupuje a slunce se hlásí za kopcem s Trúbou o slovo.

V čem je ostravské publikum své? Jak byste ho charakterizoval dle vašich zkušeností z vystoupení?

Mám pocit, že ostravské publikum má rádo tu svoji jistotu, kterou v nich podporují média, proto jsem vždycky potěšen za každého posluchače, který přijde na koncert. A když na to přijde, tak jsem ještě v Ostravě nezažil jiné než skvělé publikum.


Jablkoň i Pastrňák v Parníku zazpívají zdarma na podporu rané péče
ostravan.cz | autor: Aleš Honus| 26.11. 2013

více>>

Součástí právě probíhajícího Týdne rané péče bude i letos v Ostravě koncert, ve kterém v klubu Parník vystoupí známí ostravští muzikanti. Domácí hudebníky letos doplní legendární kapela Jablkoň. Úterní koncert začne v 18 hodin.

Hlavní letošní hvězdou bude skupina Jablkoň, lidé se ale mohou těšit také na populární hudebníky z Ostravy. „Oslovili jsme Jitku Andráškovou, Patrika Kee a Radka Pastrňáka, který s námi spolupracoval pokaždé. Kromě toho jsme pozvali studenty Múzické školy a Lidové konzervatoře, kteří jsou pravidelnými vystupujícími – Adama Blažka a Radovana Grubera,“ informovala zástupkyně organizátorů Kamila Vašutová z ostravského Střediska rané péče.

Celý letošní koncert bude podle ní koncipován podobně jako hokejové utkání a bude rozdělen na tři třetiny. „V první třetině na led vyjedou muzikanti z kapely Jablkoň, v druhé třetině je vystřídají domácí umělci a závěr bude opět patřit Jablkoni,“ dodala organizátorka. Všichni vystupující i letos zahrají a zazpívají bez nároku na honorář. Moderátorem večera bude Aleš Juchelka.

Celostátní akci Týden rané péče organizuje několik subjektů, které chtějí seznámit veřejnost s tím, že terénní služba rané péče umožňuje rodičům vychovávat dítě s postižením doma, a zároveň ukazuje, co dělat pro to, aby rodiny, které se o handicapované děti starají měly dostatečnou podporu.  „Koncert, který bývá každoročně součástí ostravského Týdne rané péče, vždy přiláká širokou veřejnost a naše středisko má tak možnost mimo jiné získat finanční příspěvek na provoz této služby. Koncert pořádáme již čtvrtým rokem a máme za to, že pokaždé úspěšně,“ dodala Vašutová.

 


Klub Atlantik uvede Soukromé století Jitky Smutné
novinky.cz | autor: Vladimír Šmehlík| 25. 11. 2013

více>>

Klub Atlantik uvede Soukromé století Jitky Smutné

Oblíbená herečka, Jitka Smutná, přijede do Ostravy s recitálem Mé soukromé století. Všestranná herečka, známá jak z pražských divadelních scén tak televizních obrazovek, zavítá do ostravského klubu Atlantik s poetickým pořadem plným příběhů a autorských písniček.

„K herectví jsem se dostala omylem, hezky jsem malovala a tak jsem šla na lidovou školu umění, jenže jsme v rodině zjistili, že nebudeme mít dost peněz na barvy, tak jsem zaklepala na vedlejší dveře, na literárně dramatický obor,” odpovídá Jitka Smutná na otázku, jak se dostala k herectví.

Jitka Smutná se do širšího povědomí dostala především díky televiznímu seriálu Velké Sedlo, který byl posledním seriálem Jaroslava Dietla a seriály a filmy točí Smutná dodnes. Černí baroni, Ordinace v růžové zahradě, Sedm hladových, Návrat idiota - to je jen stručný výčet z dlouhého seznamu seriálů a filmů, ve kterých Smutná hrála.

Velkou oblibu ovšem získává především díky svým divadelním rolím. Jitka Smutná je herečkou Městských divadlech pražských, kam přešla po čtrnáctiletém působení na ostravských scénách. Exceluje například v roli Zlomatky, stejnojmennou hru italského dramatika Maria Gilardiho zdramatizoval pro pražské Divadlo v Řeznické režisér Peter Gábor už před šesti lety a dodnes se s úspěchem hraje. Zlomatku s Jitkou Smutnou v hlavní roli ocenilo i ostravské publikum na divadelní přehlídce Maják, kterou pořádal klub Atlantik před čtyřmi lety.

Tentokrát uvítá klub Atlantik Jitku Smutnou s recitálem Mé soukromé století v pátek 29. listopadu.

 

 

Velká anketa deníku Ostravan.cz: Štreit, Hruška, Nekvasil a další k dvacetinám galerie Sokolská 26
ostravan.cz | autor: Ivan Motýl| 21.11. 2013

více>>

Výstavní síň Sokolská 26 v čele s kurátorem Milanem Weberem se dožila dvacetin. Která z tamních výstav nejvíce zaujala ostravské umělce? V anketě Ostravanu odpovídají malíři, básníci i další osobnosti. Jubilejní výstava začala ve čtvrtek a potrvá až do 3. ledna.

Jindřich Štreit (fotograf, pedagog, kurátor): Výstavní síň Sokolská 26 měla po celou dobu přesně vyhraněnou dramaturgii. Sledovala současnou českou scénu. Nechci jmenovat jednu výstavu. Myslím, že je to komplex, celek. Obrovský kvádr, který měl velký vliv na kulturní dění v Ostravě.

Petr Hruška (básník, literární vědec, pedagog): Těch výstav bylo víc, opravdu těžko rozhodnout. Ale mezi nejsilnější rozhodně patřila výstava Jakuba Špaňhela, na níž se objevily také jeho benzinové pumpy, lákavě a varovně svítící do tmy. Stará dobrá exprese s novou přesvědčivostí. Před jedním z těch obrazů jsem si tenkrát uvědomil, že bych stál o to, aby tyhle znepokojivé benzinky doprovázely mé básně z tehdy připravované sbírky Auta vjíždějí do lodi. A tak se posléze také stalo. Takže Galerii Sokolská jsem vděčný za hodně.

Katarína Szanyi (malířka, pedagožka): Vybauje se mi Otta Placht. Myslím, že už to bude pěkných pár let. Nějak mě to tehdy nadchlo. Živelnost, propojení s pralesem, použití přírodních pigmentů. Částečný odklon od civilizovaného způsobu života. Přišlo mi to tehdy hodně autentické a prožité. Právě teď, když čichám ostravský smog, se mi to vybavilo jako první nápad, ale pěkných výstav tam rozhodně bylo daleko víc.

Šárka Mikesková (sochařka, kantorka):  Vybrat jedničku nedokážu podle žádného klíče, ale o to snad úplně nejde, tak alespoň letem světem: Jakub Špaňhel – líbí se mi, co dělá a jak to dělá. Marius Kotrba : Obdivuhodně zodpovědný přístup k tvorbě. Antonín Střížek: Oceňuji jako jedno z nejvtipnějších zahájení obzvlášť vypečeného pana Webera.

Jiří Nekvasil (režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského): Ve výstavní síni Sokolská mě zaujala celá řada výstav dle autorů, které mám rád či kteří mě zajímají. Na některé jsem se vypravil, žel otevírací doba výstavní síně v pracovní dny od 8 do 17 hodin se zcela míjí s mým pracovním dnem. Kdy by to  bylo alespoň do 18 hodin, když není možnost o víkendu. Což mě mrzí velmi, takže jsem velkou část výstav ke své lítosti, prošvihnul. Ale před pár lety to tam velmi slušelo polystyrénovým sochám a pokojíčkům Eriky Bornové, které mě dokáží potěšit. Ale to jsem byl autorkou pozván na vernisáž a vyšlo to.

Iva Málková (prorektorka Ostravské univerzity, literární vědkyně): Nechodím pravidelně, ale z toho, co jsem viděla, hlasuji pro Josefa Žáčka v roce 2011.

Pavel Hruška (literární teoretik): Především považuji „šestadvacítku“ za zásadní místo nejen pro ostravskou kulturu. Dvacet let? To je tedy úctyhodné kontinuum. Obdiv a dík Milanu Weberovi! Za těch dvacet let se zde uskutečnila řada výborných výstav, vybrat jedinou je velmi ošidné a trochu nespravedlivé k těm ostatním zamlčeným. Ale budiž, tak třeba zmíním z poslední doby například výstavu Michala Gabriela, který do jednotlivých místností galerie s velkým dramatickým citem rozmístil svérázné sochy zvířat a lidí. Jejich pryskyřičná těla s originální „pigmentací“ z rozpůlených skořápek vlašských ořechů zabydlela celou galerii a vytvořila v ní en bloc jakousi svébytnou pospolitost. To nebyla jen tradiční výstava, tady se zjevně divadelně pracovalo s celým galerijním prostorem. Šel jsem na tu výstavu mimo vernisáž, když tam nikdo nebyl, a za prosklenými dveřmi dlouho váhal, zda mám a mohu vůbec vstoupit do tohoto děje, narušit uhrančivou atmosféru celého toho galerijního výjevu. Nakonec jsem vstoupil, ale asi jsem se před tím nějak přizpůsobil.

Zdeněk Kus (malíř, učitel na ZUŠ): Nejvíce mě zaujaly Světelné reflexe Václava Krůčka v roce 2006. Jemné, mihotavé, neuchopitelné, překvapivé dílo.

Milan Andrássy (básník): Pokud myslíte tu vilku naproti univerzity, tak rozhodně Kokolia. Bylo to koncepční, drželo to pohromadě, velká plátna, až na jednu drobnůstku ve výklenku, a tu jsem chtěl. No nic, mám doma jeho perokresbu. Jo a stížnost! Protože byl v obležení uměnovědců, tak jsem šel pryč a to tupé hovado mi skočilo na záda se slovy: „Kam jdeš dědku?“ Málem jsme se kouleli ze schodů. Uměnovědci ostrouhali. Chvalidupa, ale tak to bylo. Proč? Chtěl mi kdysi unést moji ženu po koncertě „E“, tak jsem mu dal málem přes hubu. Holt Rockfest Ostrava, to tu byl ještě Tomáš Haleš, Standa Cigoš a další. Pak tam byla výstava dřevěných objektů klučiny, jehož jméno si nepamatuji. Dělal to ve Francii a část toho převezl do Ostravy. Nevím, jak ta monstra přepravoval. Mimochodem, dovezl excelentní sýry. Bylo to monstrózní, rustikální a krásné. Práce tesaře a umělce. Fascinovala mě instalace i ta vůle toho člověka, že to dovezl.

Yvetta Ellerová (zpěvačka, skladatelka, pedagožka):  Jiří Šigut: Hluboce ukrytá přirozenost, hravost věčnosti. Detail zahalený celkem, nebo naopak? Bez servisu polopatického uměleckého vysvětlování. A to je dobré. Vše podstatné musí být hluboce ukryto, aby mohlo být hluboce pochopeno. Troufám si na pochopení i mimo své hlubiny. Jakub Špaňhel: Někdy dávno vystavoval, tuším před Vánocemi, a tehdy ve mně zazněl obraz, v němž se poklidná hladina našich životů po vhození kamene temné skutečnosti rozpohybuje do soustředných kruhů, bez konce a bez začátku, ale přinášející vlnu naděje. Stále zní.  Marius Kotrba: Nesl v sobě mohutnost. Ovšem v té velkovelikosti byla mohutně sdělena i mohutná čistota. A tak stále více chápu, že může být neunesitelná i nesnesitelná, není-li patřičně jinými sdílena. Tohle tedy sdílím, a nejen pro nesnesitelnost čistoty.

Petr Pavlán (výtvarník, grafik a kurátor videoartové galerie v klubu U Peciválů): Já si vzpomínám na výstavu Jaroslava Róny, kterou jsem jako student s úctou a obdivem navštívil asi čtyřikrát. A taky si vzpomínám na výstavu Víta Soukupa, který mě v té době děsně bavil. Takže mě Sokolská doprovodila proměnou v přístupu k umění – od toho závažného a uctivého až po ten, který je mi už bližší, humorný a s odstupem. Také jsem si vzpomněl na Víta Soukupa a zamrzelo mě, že už novou výstavu neudělá.

Jaroslav Němec (výtvarník): Nejvíce mě Sokolská 26 oslovovala v době mých studií koncem devadesátých let. Nemá smysl vyjmenovávat všechny vystavující umělce, kteří mě v té době i později zaujali. Od výstavy Jiřího Davida v roce 1994, kdy jsem zde byl poprvé, by to byla dlouhá řada.

Vladislav Holec (galerista a kurátor Galerie Holec a Galerie Dole): Skrepl, Bolf a Hudeček. Velikáni současné české figurální malby

Tomáš Knoflíček (teoretik dějin umění na Ostravské univerzitě): Odpovídám trochu alibisticky, tak snad to stačí. Nejsem zrovna ostravský pamětník, což můj výběr poněkud diskredituje. Navíc nemám v hlavě mechanismus, který by jednoznačně vyhodnotil hloubku mého zaujetí. A tak spíše od boku střílím: Výstava Tlucte autorské dvojice Lukáš Jasanský – Martin Polák pro její civilně nenápadnou a přitom sofistikovanou poťouchlost, a to i s vědomím, že výstava neproběhla v tradičních prostorách na Sokolské 26. Stejně tak by ale klidně můj hlas mohli dostat Vasil Artamonov a Alexej Klyuykov, Jan Nálevka, David Možný, Jiří Kuděla či Pavel Rudolf s Tomášem Hlavinou.

Hana Puchová (malířka, učitelka): Vzpomínám nejraději na výstavu Víta Soukupa, protože se mi líbila. A Vítek mi chybí.

Ilona Rozehnalová (provozovatelka Fiducie, předsedkyně okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu): Hodně se mi líbila výstava Davida Böhma a Jiřího Franty, bylo to tuším před dvěma lety. Mám ráda jejich práci s prostorem, to, jak si hrají s instalací, skryté zprávy, které v galeriích nechávají a které člověk musí hledat a rozšifrovat.

Martin Klimeš (galerista, kurátor a teoretik umění): Na Sokolskou chodím rád, líbí se mi její čisté prostory a hlavně výstavní program. Je to jeden z mála ostrovů a ostrůvků bezpečnosti. Víc než jednotlivých výstav si cením dlouhodobého vytrvale kvalitního programu. V tom množství výstav na spoustu výborných v této chvíli nevzpomenu. Určitě ale Václav Krůček, František Kowolowski, David Böhm a Jiří Franta, Jiří Šigut a mnoho dalších. Všichni mne zaujali nejspíše proto, že jejich práce byla vystavena v aktuálním čase a způsobem, který podtrhnul kvalitu v celku instalace.

Erik Bystroň (legendární ostravská mánička, přítel Micka Jaggera a dalších rockových legend): Všechny byly fajne a hezke. Asi nejvíc mám nyní v čerstvé paměti nádherně levitující nádherné modelky Davida Moješčíka. Proč? Možná proto, že některé z nich pak vidím bobtnat a růst až do nadživotní velikosti – viz památník výsadkářům (atentát na Heydricha) v Praze nebo uhelně černou Madonu před porubským nádražím. Nesmíme ale zapomínat ani na nekonečný výstavní orloj folkařů, jazzmanů a rockerů dole v Parníku.

Kamil Drabina (výtvarný teoretik a kutátor galerie Langův mlýn): Všechny výstavy pod kurátorstvím Milana Webera byly výtečné a koncepční. Pokud však chcete jednu výstavu, tak bych uvedl Jana Ambrůze a to, jaké objekty (co se týče velikosti a hmotností) dokázal do výstavní síně nastěhovat a skvěle instalovat. Nebyla to jenom výstava objektů, ale skvělá instalace do daného prostoru.

Jaroslav Žila (básník, učitel na zvláštní škole): Sokolská? Spousta dobrých výstav! Tak to bude těžké, říkám si. Nezbývá, než to zkusit od boku. Chvíli na nic nemyslím a pak si řeknu: Teď. V mé paměti se vynořuje jako první výstava Maria Kotrby. Tu jsem ale spolu s ním zahajoval. Takže to asi neplatí! Zkouším znovu: Jan Knap. Proč zrovna on? Nevím, prostě mě napadl. Před očima mi najednou vyvstává pár jeho obrazů. Vzhledem k tomu, jak je to dávno, asi mne něčím zaujaly. Malba. Ta atmosféra renesance! Taky cítíte, jak to u nás jde kupředu?

 

Gavin Harrison ovládl Parník, předvedl impozantní a precizní hru
ostravan.cz| autor: Milan Bátor| 19.11.2013

více>>

Fenomenální britský bubeník Gavin Harrison vystoupil v ostravském Parníku. V Ostravě představil svůj projekt s kytaristou, který si říká 05Ric, a s dalšími dvěma muzikanty. Energický progresivní rock nenechal nikoho na pochybách, že se jedná o naprostou světovou špičku svého žánru.

Skladby vesměs v těžko definovatelných rytmech byly stylově podobné kultovním King Crimson, kde Harrison bubnuje, ale celkové vyznění písní bylo jemnější. Největší pozornost si pochopitelně získal mladě vypadající padesátník Harrison. Svou impozantní sadou bicích určoval celkový sound kapely. Jeho hra byla precizní, plná barev a dynamiky.

Zpěvák a kytarista 05ric byl sice hůř slyšet, ale i tak působil jako nepsaný lídr kapely. Jeho kytarová síla a náročné pěvecké linky byly invenční. Skvělá byla hlavně jeho spolupráce s druhým kytaristou, hlavně v momentech,  kdy hráli současně každý v jiném rytmu. To bylo neuvěřitelné.

Písně kapely oscilují mezi progresivním rockem a jazz rockem. Vesměs měly stejnou formu: sloku, refrén, instrumentální mezihru a znovu refrén. Těžko říct, kolik návštěvníků večera bylo schopno „číst“ v složitých kombinovaných rytmech. Jisté však bylo, že náročné skladby Harrisona a 05Rice baví a publikum to ocenilo  dlouhým srdečným potleskem po každé skladbě.


Elitní bubeník Gavin Harrison míří do Ostravy a říká: Rytmem tepe i krev v žilách
ostravan.cz| autor: Zdeněk Figura | 14.11.2013

více>>

Elitní bubeník Gavin Harrison míří do Ostravy a říká: Rytmem tepe i krev v žilách

Britský bubeník Gavin Harrison, známý z kultovních kapel King Crimson a Porcupine Tree, se po zkušenosti s festivalem Colours of Ostrava znovu vrací do Ostravy. Tentokrát nevystoupí před mnohatisícovým davem, ale v klubu Parník s kanadským multiinstrumentalistou a zpěvákem, který si říká 05Ric. Deník Ostravan.cz přináší exkluzivní rozhovor s tímto fenomenálním hudebníkem, který do Ostravy v pondělí večer přiveze ukázku špičkového progresivního rocku, obohaceného jazzem a funkem.

Pamatujete si ještě na vaše vystoupení s kapelou Porcupine Tree na festivalu Colours of Ostrava v roce 2010?

Docela dobře. Před námi hrál výborný jazzový trumpetista Eric Truffaz se svým triem. Kus koncertu jsme všichni čtyři sledovali. Naladilo nás i skvělé publikum, náznaky trémy z nás spadly a zahráli jsme jeden z našich nejlepších koncertů. Lidi na nás reagovali velice spontánně. Steven Wilson byl tak nadšený, že přijel na Colours hned druhý rok se svou druhou skupinou Blackfield. Ještě si vzpomínám na teplou noc a na osvětlený hrad v pozadí s dorůstajícím měsícem nad sebou. Moc vydařený koncert to byl.

Na jaře jste se vrátil do obnovené legendární kapely britského progressive rocku King Crimson jako jeden ze tří bubeníků…

Ano, do roku 2009 jsme v King Crimson hráli s Patem Mastolotto. Letos k nám přibyl Bill Rielfin – ten hrál dříve třeba s R.E.M. nebo Ministry. Basuje Tony Levin, po 42 letech se do Crimsonů vrátil saxofonista a flétnista Mel Collins. Zpívá a na kytaru hraje Jakko Jakszyk. Samozřejmě stále šéfuje vynálezce toho spolku kytarový profesor Robert Fripp. Zas je to britsko – americká sestava v poměru čtyři ku třem.

Má obnovení King Crimson něco společného s letošními 45. narozeninami kapely?

To je otázka pro Roberta. Ale vím, že prostě nechtěl letos jen vydat nějaký vzpomínkový výběr.

Takže bude nové album King Crimson?

Opravdu ještě nevím, ale možné je všechno. Poslední cédéčko má už deset let, takže by to bylo moc fajn. Ale nejprve se musíme sehrát, hlavně na koncertech. Před letošním reunionem kapela pět let mlčela.

Festival Colours of Ostrava se loni přestěhoval do bývalé průmyslové zóny. Kdybyste přijel příští rok v červenci s King Crimson, díval byste se z pódia na osvětlené staré vysoké pece a šachetní věž. A festival se zvětšil, navštěvuje ho 35 tisíc lidí.

Já ale nic nevím o datech koncertů King Crimson v příštím roce. Robert se někde vyjádřil, že bychom mohli hrát v srpnu anebo září ve Spojených státech. Co bude předtím, asi neví ani on. Takže uvidíme, zkusím tu možnost hrát na Colours probrat s Frippem a ostatními. V Ostravě je skvělé publikum, rozumí prog rocku.

V pondělí 18. listopadu hrajete s malou kapelou v ostravském klubu Parník. Ten taky nepatří mezi velké.

Důležité je, že hrajeme naživo, nejde nám primárně o velké představení před velkým davem. Kontakt s klubovým publikem je nenahraditelný. I takový Paul McCartney vystoupil před pár roky v londýnském klubu pro dvě sta lidí.

V jakém obsazení vystoupíte? Kromě vás.

Se mnou přijede hudební přítel 05Ric z Kanady. Hraje na všechno možné, skvěle ovládá basu s rozšířeným rozsahem a zpívá. Natočili jsme spolu tři alba. Na basu hraje Brazilec Tiago Coimbra, na kytaru Justin Dwyer.

Co budete hrát? Dá se nějak označit styl této kapely?

Nesnáším nálepky. Snad fusion s prvky prog rocku. Hrajeme písničky a někdy improvizujeme, to je všechno.

Jak jste se vůbec dostal zrovna ke hře na bicí?

Jsou tací, kteří bubnují proto, že na ně nezbyl jiný nástroj. U mě to asi byla láska úplně od mala. Máma schovává fotku, kde jako tříletý uličník mlátím do takového plechového dětského bubínku. Táta měl rád trumpetisty, měl velkou sbírku jazzových desek, bráchové se taky učili hrát na trumpetu. Já začal bubnovat brzy, ještě mi nebylo deset. Pořád třískám na bubny a činely. Pořád mě to baví, vždyť rytmicky proudí i krev v cévách. Mám už pár osobních žáků, natočili se mnou na video školu bubnování.

Jaké značky jsou nástroje, na které hrajete?

Bubny jsou o německé firmy Sonor. Činely mám od té rodiny Arménů, co žijí v USA –  Zildjan – určitě ty nejlepší, co se dají koupit. Takže celkem konzervativní set. Holt mi je už padesát.

Máte bubenické vzory?

Třeba Gingera Bakera v době Cream, nebo Mickey Harta z Grateful Dead – od něj raději poslouchám sólová alba. Skvělý je určitě Jon Hiseman. Billy Cobham bubnuje úžasně barevně, což umějí  i Arto Moreira, Trilok Gurtu, Zakir Hussain. Ale úplně nejvíc obdivuji Billa Bruforda. Hrál v Yes, King Crimson, United Kingdom, jel turné s Genesis. Prostě bubenická osobnost, bez které se neobešel vývoj britského art a prog rocku. Jo, Bill je největší frajer.

Přeju vám, ať se to za deset, dvacet let povídá i o vás.

Díky, ale to se asi nestane. Bill začal jako první hrát to, co prog rock a art rock potřebovaly. Já převážně rozvíjím postupy vymyšlené jinými. Jsem jenom bubeník, kterého to zatraceně baví.

 

 

 

Mladinká ostravská pop star Elis pokřtí v Parníku své debutové album
ostravan.cz | autor: Aleš Honus| 12.11.2013

více>>

Mladinká ostravská pop star Elis pokřtí v Parníku své debutové album

Své první album Shubidu pokřtí v úterý 12. listopadu v klubu Parník mladá ostravská zpěvačka Eliška Mrázová, která vystupuje pod uměleckým pseudonymem Elis. Kmotrem cédéčka bude americký baskytarista Fernando Saunders, známý ze spolupráce s Ericem Claptonem nebo Lou Reedem. U příležitosti vydání alba byl zveřejněn i videoklip k titulní písni.

Koncert začne ve 20 hodin a zazní během něj zejména nejnovější písně z alba, které si Elis většinou napsala sama. „V úvodu koncertu se mnou vystoupí Markéta Konvičková. Zazpíváme spolu duet Bye, Bye!, který jsem pro ni napsala k osmnáctinám. Pak bude blok mých písniček a následovat bude samotný křest alba, účast přislíbil Fernando Saunders,“ řekla Elis. V závěru druhé poloviny koncertu pak se pak na pódium ještě jednou vrátí Markéta Konvičková a zazpívá také Daniel Mrózek.

Elis, která je nejenom talentovanou zpěvačkou, ale i častým objektem zájmu bulvárních médií, v současné době studuje na jedné z ostravských středních škol. „Nejdůležitější událostí nejbližší doby pro mne bude předvánoční turné Marie Rottrové, během kterého vystoupím jako host spolu s Markétou Konvičkovou. Na příští rok plánuji i vlastní turné, ale protože mne čeká maturita, bude to až ve druhé polovině roku,“ dodala zpěvačka.

Eliška Mrázová se již od útlého dětství pohybuje v uměleckém prostředí, je dcerou filmového režiséra a animátorky loutkových filmů. Od sedmi let působila v operním sboru Národního divadla moravskoslezského, od dvanácti let byla žačkou profesorky Libuše Klusové. V patnácti začala hostovat v kapele Moribundus pod vedením Petra Vitáska a seznámila se mimo jiné s baskytaristou Fernando Saundersem. Na jeho album mu nazpívala vokály a také jeden duet, Fernando na oplátku nahrál baskytaru do písně Feel Sorry For You a později napsal pro Elis píseň s názvem I Can´t Live Without You.

V 17 letech se Elis zúčastnila soutěže Golden Lute kde se umístila na druhém místě a díky tomu dostala příležitost zazpívat na festivalu Souznění. Krátce poté začala spolupráce s producentem Petrem Šiškou, který navrhl, že by mohla složit píseň k blížícímu se Valentýnu. Píseň Depressing Valentine´s se záhy ocitla v první padesátce nejhranějších českých písní.

Na svém kontě již má Elis několik videoklipů a nyní i debutové cédéčko. Letos složila hudbu k pořadu Draci v hrnci, které se vysílá na programu ČT:D a získala třetí místo v prestižní americko-britské hitparádě BEAT 100 za píseň Letter to Mom (Píseň mamince), inspirovanou skutečným dopisem z koncentračního tábora (v české verzi Poslední psaní).


Touha po svobodě je přinutila se vzbouřit
Sokolska 33| Lucie Nohlová | 7. 11. 2013

více>>

Listopad. Většina z nás není ve své kůži kvůli studenému počasí, pánové si nechávají narůst kníry a ze všech stran se na nás valí fakt, že se zase blíží Vánoce. Možná podstatnější je si uvědomit, že se před více než 20 lety děly v naší zemi významné události. Bouřila se celá republika, lidé byli nevrlí, ale odhodlaní spojit se a bojovat za svá práva. Jak v Praze, Bratislavě nebo Brně, tak i u nás v Ostravě. V listopadu 1989 padl socialistický režim tehdejšího Československa.

Na unikátní snímky zobrazující skutečný průběh Sametové revoluce v našem městě se můžete přijít podívat do Klubu Atlantik. Dříve nezveřejněné fotografie jak amatérských, tak profesionálních fotografů tamní doby budou ke zhlédnutí až do 22. listopadu. Organizátorem výstavy je spolek mladých demokraticky smýšlejících lidí – Klub Mladých konzervativců Ostrava.

Na vernisáži, která proběhla 4. listopadu, všechny srdečně přivítali zástupci MK Milan Cabala, Vendula Rechová a šéfredaktor časopisu Klaboš Vladimír Maryška. Padlo pár vřelých a děkovných slov.

Někteří upozornili na to, že se v poslední době hojně „probouzejí“ zastánci dřívějšího režimu.

Po slavnostním křtu jsme si se sklenkou bílého vína mohli prohlédnout černobílé fotografie. Atmosféru doprovázely písně Marie Rottrové linoucí se z reproduktorů. Nešlo jinak, než uvažovat nad minulostí. Kladně mě překvapila četná návštěvnost mladých lidí, kteří na svět přišli většinou až po revoluci. Po několika minutách se začaly tvořit hloučky lidí debatující o historii i současné politické situaci, neopomnělo se ani na nedávné volby.

„Svou velikostí a nevtíravostí se výstava do Atlantiku vysloveně hodí. Líbí se mi, že někdo připomíná tuto událost i v místech, kde se podle fotek nesetkala s takovou podporou jako v Praze. Pro mě tedy příjemná připomínka nedávné minulosti,“

okomentoval výstavu jeden z návštěvníků.

17. listopad 1989 byl pro Ostravu dnem jako každý jiný. Jen ten, kdo si pustil Svobodnou Evropu, zaslechl něco o tom, co se právě děje v Praze. První listopadová demonstrace se v Ostravě konala až 20. listopadu na Masarykově náměstí před obchodním domem Prior (nynější OC Laso). Vystavené fotografie v klubu Atlantik vám pomůžou nastínit atmosféru těchto okamžiků.

 … Demonstranti si posedali na zem a skandovali hesla jako: „Máme holé ruce!“ nebo „Vy nás máte chránit!“. Některé dívky zastrkávaly ozbrojencům za štíty květiny jako výraz nenásilí. Bezpečnostní složky vyzvaly dav k opuštění prostoru. Nebylo však kudy odejít, a tak policie začala účastníky protestu surově bít. V jednom místě dokonce vytvořili příslušníci uličku, kterou se demonstrující pokoušeli uniknout ze stísněného davu. Tam je ale čekaly jen další rány. Stovky lidí utrpěly při zásahu zranění a mnoho jich bylo v poutech transportováno připravenými autobusy. Jen málu z nich se podařilo schovat se v chodbách okolních domů… (úryvek z časopisu Klaboš)

Organizátorka přehlídky Tanec Ostrava Eva Friedlová: Snažíme se o pestrost
ostravan.cz | autor: Martin Jiroušek| 6. 11.2013

více>>

V Ostravě v těchto dnech vrcholí unikátní festival Tanec Ostrava, zaměřený na současné scénické umění. Organizátorka Eva Friedlová v rozhovoru pro Ostravan.cz hovoří například o nadcházejících představeních, která uzavřou letošní již třináctý ročník přehlídky v Multižánrovém centru Cooltour na Černé louce.

Festival Tanec Ostrava má svůj třináctý ročník a dlouhou dobu byl spojen s aktivitou tanečnice a choreografky Lenky Dřímalové. Odkdy se mu věnujete vy?

Vlastně ještě do loňského roku festival administrativně zaštiťovala festival Lenka Dřímalová a naše občanské sdružení Taneční divadlo Zóna. Dramaturgicky a organizačně však již druhým rokem pracují samostatně. Hlavní myšlenka byla festival zachovat, protože jako jediný nabízí aktuální a progresívní taneční produkce v podstatě v celém Moravskoslezském kraji a za ty roky si vydobyl určité renomé a přízeň diváků.

Ale teď jste změnili působiště a většina představení se koná v Cooltouru. Jak je festival organizován?

Vzhledem k tomu, že je Multižánrové centrum Cooltour moderním a technicky dobře vybaveným prostorem s  nekukátkovým jevištěm, které se velmi dobře hodí právě pro současné taneční a divadelní umění, bylo v celku logické přenést festival právě sem. Oficiálně se tady koná druhý ročník, ale už před třemi roky v červnu se v těchto prostorách odehrály dvě produkce připravené ve spolupráci s festivalem Tanec Praha. V tomto sále se tak odehrálo představení Zločin a trest Jana Komárka, to tady ještě ani nebylo dnešní technické vybavení. Ráno se tady vybíjelo zdivo, pak se vytřelo a večer bylo představení.  Diváci mohli vidět i skvělé dílo Tao Te maďarského tanečníka a choreografa Ference Fehera, v tomto surovém prostoru a holých stěnách, což nádherně ladilo s jejich vystoupením.

Festival finišuje a ve středu, kdy vyjde náš rozhovor, nabídne filmovou projekci. Jak byste ji představila?

V rámci ozvěn Festivalu tanečních filmů je možné zhlédnout ve středu 6. listopadu od 17 hodin v Minikino kavárně dokument The Six Seasons o vzniku choreografie Desh světoznámého choreografa a tanečníka Akrama Khana. Patří mezi světovou špičku současné choreografie. Diváci jej mohli vidět na Tanci Praha. Je tam hodně záběrů z Bangládeše, z jeho domova. Diváci mohou sledovat jeho tanec, techniku i jeho kulturu, včetně nádherné hudby.

Už jste někdy podobou projekci organizovali?

Ano, v před dvěma lety jsme pořádala v Atlantiku pravidelné promítání tanečních filmů s průvodním slovem Elvíry Němečkové (vedoucí Kyliánovy nadace v Praze ) a loni v rámci festivalu a projektu balet v kině jsme zorganizovali přímý přenos vystoupení Nederland Dans Theater z Haagu v choreografii od Jiřího Kyliána a ještě dvou dalších renomovaných tvůrců, to bylo velmi pěkné.

Závěr festivalu 13. listopadu bude patřit slovenskému tanečnímu Divadlu Elledanse, které představí choreografii Lucie Holinové Fuga spolu s velice působivou jevištní dekorací, která postupně odhaluje dění na scéně. Jak toto vystoupení zapadá do festivalové dramaturgie?

Kromě toho, že se snažím dovézt špičky, usiluji o podporu současných umělců, třeba i ze sousedních zemí. Mnoho o nic nevíme, což je škoda. Tímto reprezentantem je právě zmíněné slovenské divadlo. Jeho tvorba je velmi pestrá, obsahuje promítání na scéně, různé taneční styly, třeba hip hop a rockovou hudbu. Snažíme se nabídnout pestrost a co nejširší spektrum současných tanečních produkcí.

 

 


Z největší koncertní haly do Parníku? Obrovská svoboda, říká Jarek Nohavica
ostravan.cz | autor: Aleš Honus | 5.11.2013

více>>

Dostat se na komorní koncert Jarka Nohavici v Parníku není jednoduché. Superstar tuzemské písničkářské scény bez problémů vyprodá i největší tuzemskou halu, a to hned dvakrát po sobě, což se ukázalo minulý týden v pražské O2 Aréně. A tak si vstupenku do malého klubu s kapacitou 150 diváků musí fanoušek „urvat“ s mnohaměsíčních předstihem. Poslední koncert z cyklu Jarek v Parníku se uskutečnil v pondělí. Deník Ostravan.cz z něj přináší report.

Je na minutu přesně osm hodin večer. Jarek vystupuje ze zákulisí a přichází za velkého aplausu svých fanoušků na pódium. Připravené kytary, ale ani heligonky si nevšímá a přistupuje rovnou k mikrofonu, do kterého začíná zpívat píseň Divocí koně. Jen tak, a capella. K němu se potichu přidává fascinované publikum.

„Je to obrovská svoboda, že si můžu zahrát ve velké O2 Aréně a jen několik dní poté můžu zazpívat vám, z očí do očí, v tomto příjemném velkém obývacím pokoji,“ říká Nohavica a nasazuje další píseň s názvem Těšínská.

Vzápětí se ukazuje, že dramaturgie celého vystoupení bude vystavěna na citlivém střídání nejznámějších Nohavicových písní se skladbami z poslední doby, ale i s těmi, které písničkář hraje jen zřídka. Zadumané písně typu Ještě mi scházíš střídají vypalovačky typu Pochod marodů nebo Ostravo. Kytaru střídá hlavní hvězda večera s heligonkou, ke slovu se dostane i foukací harmonika.

Diváci mohou mezi proslulými a často již zlidovělými skladbami slyšet i poměrně neznámé písně, například novější skladbu To jste mi neřekli, kterou Nohavica napsal v roce 2011 po své návštěvě Osvětimi, ale která už se nevešla na album Tak mě tu máš.

Téměř všechny přestávky mezi písněmi Nohavica prokládá svými vtipnými komentáři – před písní Pochod marodů připomene (zejména pro děti přítomné v publiku) i svou slavnou teorii alkoholického kopce, známou z filmu Rok ďábla.

Jeden z nejzábavnějších momentů celého koncertu přichází, když Nohavica prohlásí, že obdržel e-mail s informací, že se na koncert chystá parta bývalých spolužáků z turistického kroužku Vysoké školy báňské. „Dostal jsem e-mail, že si parta bývalých spolužáků rozhodla sejit po mnoha letech právě na tomto koncertu v Parníku. Jenže tu holku, která to všechno zorganizovala, dnes odvezli do porodnice,“ říká Nohavica pobavenému publiku, mezi kterým nechybělo asi patnáct bývalých spolužáků z VŠB. „A představte si, ona ty lístky kupovala v době, kdy ještě nebyla těhotná,“ dodává Nohavica a následující píseň věnuje právě nastávající mamince.

Koncert vrcholí, za klavírního doprovodu ředitelky ZUŠ v Ostravě-Mariánských Horách Pavly Kovalové  zpívá Nohavica dvě nejsilnější skladby z poslední tvorby – Zbloudilý koráb a Mám jizvu na rtu – a také árii Mozartovy opery Cosi fan tutte.

Nakonec se ještě chopí heligonky a avizuje samotný závěr s písní Fotbal. A aby toho nebylo málo, hned po ní naváže ještě další hitovkou Až to se mnu sekne. Tu už ale nezpívá na mikrofon, ale pomalu prochází s heligonkou mezi diváky až do zákulisí…

Žádný přídavek nebude, všem je jasné, že na vytleskávání si Nohavica asi nepotrpí. Ani se nechce věřit, že koncert trval bez přestávky 130 minut.

 


Martin Chodúr: Ten klip s přítelkyní jsme udělali schválně. I kvůli bulváru
ostravan.cz | Autor: Aleš Honus | 4. 11. 2013

více>>

Poté, co zpěvák Martin Chodúr vydal na jaře své album Manifest, nebylo o něm moc slyšet. V Ostravě ale upoutal sérií koncertů v klubu Parník pod názvem Martin Chodúr zpívá jazz. Nyní také zveřejnil videoklip k písni Tanči dál, v němž mu hereckou partnerku dělá jeho přítelkyně. V rozhovoru pro deník Ostravan.cz hovoří „Tygr z Ostravy“ nejen o vzniku videoklipu, ale především o tom, že by v příštím roce rád nahrál hned dvě cédéčka – jedno s bigbandem a druhé za podpory elektroniky.

Letos na jaře jsi vydal zatím poslední album Manifest, které mělo velmi pěkné recenze. Co všechno se odehrálo od té doby?

Myslím, že nejdůležitějším krokem je nový videoklip k písničce Tanči dál, který jsme teď zveřejnili. Je to v pořadí můj třetí klip. Ten první jsem dělal ještě s kapelou Robson a druhý byl k mému prvnímu sólovému albu Let´s Celebrate. Teď do třetice jsem se poprvé aktivně účastnil celého tvůrčího procesu. Dříve jsem vlastně jen došel na plac a dělal něco, co bylo ve scénáři. Nyní jsem celou koncepci klipu vymyslel s Antóniem Pedro Nobrem, což je Portugalec, který nějakou dobu žil v Ostravě. A myslím, že to dopadlo dobře, lidem se to líbí. Ta skladba má trošku mexický nádech, a tak mne napadlo udělat k ní videoklip ve stylu spaghetti-westernu.

Koho napadlo, aby si v tvém klipu zahrála i tvoje přítelkyně? Jste si vědomi, že jste tím udělali radost hlavně bulváru, který už to začal náležitě rozebírat?

My jsme to udělali schválně. Řekli jsme si, že se představíme v trochu kontrolovaném světle, když nás tak strašně chtějí vidět. Když jsme se spolu s Ivonkou dali dohromady, čelili jsme obrovskému mediálnímu nátlaku. Útočili na nás, že nám to spolu vzhledem k věkovému rozdílu nemůže fungovat atd. A tak jsem chtěl ukázat, že jsme pořád spolu a ať se děje, co se děje, tančíme dál. Je fakt, že už to média začala rozebírat, ale na druhé straně nenapsala nic, co by nebyla pravda.

Skoro v každém článku ale neopomenou jízlivým tónem zmínit věkový rozdíl mezi vámi. Vadí ti to?

Někdy mi to nevadí, někdy se ale dostaví pocit, že všechno, co je v bulváru, je strašně vulgární. Ono záleží na jednotlivých novinářích a jednotlivých médiích. Chápu, že lidi ty drby prostě chtějí slyšet, ale někdy se člověk dočte věci, kdy si řekne, že to už je moc.

Kdy ses nejvíce při čtení bulváru naštval?

Na konkrétní věc si asi nevzpomenu, ale nikdy není příjemné, kdy se nějaký člověk, který tě vůbec nezná, hrabe ve tvém soukromí. Píše o tom, jaké jsou poměry ve tvé rodině, a přitom tě nikdy neviděl a osobně nezná. Někdy je to opravdu na rozbití držky.

Nebylo by lepší, kdyby ses na výsluní popularity dostal pomalejší a přirozenější cestou než byla soutěž Česko-slovenská SuperStar? Třeba by si tě bulvár tolik nevšímal.

Těžko říct, jaké by to bylo, kdybych do té soutěže nešel. Určitě by mne ale dnes neznalo tolik lidí. Já jsem tehdy neměl ani tušení, co má člověk dělat, aby se stal známým. Vždy jsem se soustředil jen na hudbu. Hrál jsem s vlastní kapelou, pak jsem nastoupil do zavedené rockové kapely Robson, což bylo velké plus v mé kariéře, ale nebyla to hudba, kterou bych nutně chtěl dělat. S Robsony jsem zpíval proto, že to představovalo krok vzhůru. Ale dělal jsem tam něco, co jsem úplně nechtěl. Takže pro mne SuperStar byla vysvobozením, protože jsem se vrátil k tomu, co mě baví, tj. být soulový zpěvák, který střídá styly a zkouší různé polohy za různých doprovodů a různých souborů. Mě baví zpívat s big bandem, baví mne zpívat s filharmonií, ale k tomu bych se nikdy nedostal, pokud bych do té soutěže nešel.

Kluci z kapely Robson tehdy věděli, že s nimi nejsi ve své kůži? Když jsi mi po vítězství SuperStar v  rozhovoru řekl, že ses nikdy necítil jako rocker, jeden z členů Robsonu prohlásil, že nechápe, proč jsi s nimi tolik let zpíval…

To je právě ta těžká pozice, když je člověk v kapele s muzikanty, kteří jsou o generaci starší… Já jsem se skutečně nikdy necítil jako rocker. Tíhnul jsem spíše k popu a kluci musí uznat, že mne lákalo do hudby přidat dechy nebo smyčce. To oni razantně odmítali. Když jsem to navrhnul, hned to bylo smeteno ze stolu.

Jaké teď máš vztah s bývalými spoluhráči z Robsonu? Připouštíš, že by sis s nimi ještě mohl zazpívat, nebo je to už uzavřená historie?

Párkrát mne to napadlo, ale těch příležitostí moc nebylo. A myslím, že by to ani nemělo cenu. Robson byl de facto regionální kapela. Kdybychom udělali comeback, nesetkalo by se to asi s úspěchem. Já si své publikum budu budovat raději s hudbou, se kterou jsem stoprocentně ztotožněný a spokojený.

A to je hudba, kterou obsahuje album Manifest? Jsi s tímto albem i po půlroce od vydání spokojený?

Samozřejmě bych na něm měnil spoustu věcí, ale celkově si myslím, že se ta deska povedla a je svým způsobem nadčasová. Dalším albem se chci zase posunout o něco dál.

Právě sedíme v klubu Parník, kde máš svůj pravidelný pořad Martin Chodúr zpívá jazz. Jaké jsou ohlasy?

Ohlasy jsou skvělé, až mne překvapilo, že zatím se klub vždycky zaplnil. Díky pořadu Martin Chodúr zpívá jazz a díky tomu, že jsem si našel kapelu plnou jazzmanů, jsem si konečně mohl zahrát hudbu, kterou jsem dříve nehrál a která mne lákala. V listopadu bude v Parníku poslední koncert z této série a na příští rok chystáme pro změnu pořad, který se nejspíš bude jmenovat Martin Chodúr zpívá šanson.

Zmínil jsi, že by ses rád příštím albem posunul dál. Kdy album vyjde a jaké bude?

Ta deska bude bigbandová, budou na ní jak mé skladby, tak převzaté klasické a moderní popové skladby v bigbandových aranžích. A zároveň máme v plánu udělat plný opak a pracovat na lehce elektronickém albu. Bude to taková spíše experimentální záležitost, chceme si vyzkoušet spojení mých skladeb a moderní elektroniky.

Mluvíš o tom, jakoby ty dvě desky měly vzniknout najednou…

Ony vlastně už vznikají současně. To bigbandové album vzniká postaru, aranže píše Vlastík Šmída po večerech. Je to velmi zdlouhavá práce, nechci oznamovat žádné termíny, ale myslím, že bychom desku mohli nahrávat někdy v polovině příštího roku.

 

Ostravské stopy: Ostrava s třemi vykřičníky? Nevkus, říká Boris Urbánek
idnes | autor: Martin Jiroušek| 3. 11. 2013

více>>


Skladatel, klavírista a hudební pedagog Boris Urbánek zamířil původně na rozhovor do klubu Parník, který v roce 1996 spoluzakládal, bylo ale bohužel zavřeno. Nakonec se usadil v Minikino kavárně, ovšem o svých zážitcích začal vykládat už cestou v autě, třeba o klubu Blaník, dnešním Divadle Petra Bezruče.

"Každý čtvrtek byl Blaník narvaný lidmi. Tam byly první mejdany, ještě než se rozjela Stodolní, kde byl tehdy akorát Černý pavouk," vzpomínal na počátky 90. let a stihl u toho ještě pózovat fotografovi a zmínit skladatele Stravinského. "Jeho klavírní Suitu z baletu Petruška, se kterou jsem zvítězil na celostátní soutěži v roce 1978, mi vybrala paní profesorka Fierlová. Stravinský, to byla nejtěžší prskavka, tatatá, tatatata, ta tatá… Stravinský ke skládání nepotřeboval piano, já u něj většinou skládám, nejsem geniální, kdybych byl Stravinský, tak skládám třeba na stromě ," chrlil ze sebe tento pravý hudební živel.

Tuzex? Ještě ne, jen hřiště "Chodil jsem do Lidové školy umění, na gymnázium na Hladnov a pak na ostravskou konzervatoř. Pamatuju si, že na nádvoří dnešní Komerční banky bylo ještě hřiště, u kostela bylo další hřiště a za ním, kde je diecéze a QQ studio v místech, kde byl Tuzex, jsme chodili hrát fotbal. Byla tam zvláštní škola, a když se rekonstruovala škola v Matiční, tak jsme se na jeden rok přestěhovali právě sem," vypráví Urbánek. V dobách květinové revoluce byl malý, ale už vnímal tragédii vpádu ruských vojáků. "To, že jsme v hokeji porazili Rusy 2:0 a 4:3, byla chabá náplast. Ale i v dobách příšerného a ostudného komunismu jsme se dokázali radovat z malých věcí, akorát jsme nesměli říkat na veřejnosti to, co doma. Měl jsem štěstí, že moji rodiče byli hudbymilovní. V roce 1971 jsem objevil rock, Deep Purple, Led Zeppelin. Můj kamarád Ivan Taler někde sehnal desky, měl nádherný magněťák Grundig, to byl zásadní zlom v mém životě, dodneška v tom jedu, i když jsem víceméně jazzový hudebník," hrdě se hlásí ke svým bigbeatovým kořenům. Byl jsem chudý jak kostelní myš, vzpoomíná Pak přemluvil rodiče, aby mu půjčili magnetofon Sonet Duo i pásek. "Deset kilo to vážilo, hrálo mono, ale nebylo to špatné. S desetikilovým magneťákem jsem lítal ke kamarádovi. Byly doby, kdy jsme nahrávali přes mikrofon, pak jsme objevili, že se to tam dá i zastrčit. Učili jsme se za jízdy. Pak jsem objevil SBB, další rána. S Józefem Skrzekem i Apostolisem Anthimosem jsme dnes kamarádi. Tehdy jsem z toho omdlel a říkal jsem si, že v životě už nic jiného nechci dělat než to

Milese Devise objevil, až když mu bylo dvacet, hrál na Jazz Jamborie v Polsku a přenášelo to rádio. "Do noci jsem si ten koncert natáčel. Desky nebyly, byl jsem chudý jak kostelní myš. Všichni měli prachy a chodili aspoň na burzy, já nic. Ale zase si toho tehdy člověk vážil. Pak se začaly pašovat desky třeba z Jugoslávie a naše obzory se tak rozšiřovaly. A od kamarádů jsem poslouchal historky o policejních zátazích na tajných burzách, rocková hudba byla zakázaná." A jaké byly v 70. letech v Ostravě možnosti zajít na koncert populární hudby, nejlépe zahraniční? "Tenkrát hrály jen české kapely, z čeho jsem byl nadšený, byl třeba koncert Olympiku. Ale v roce 1977 přijeli poprvé SBB, hráli v Tatranu, poté ještě dvakrát třikrát, byli i v Opavě, pak jsem na ně jezdil do Brna. Dnes už je to jiné, tehdejší koncerty byly velké, tisíc dva tisíce lidí, všichni máničky, kluci SBB taky strašné máničky, Józef zpíval anglicky, fríííídóm! Byla to výměnná kapela do zahraničí, vývozní artikl socialistické kultury. Komunisti, jak byli vychcaní, tak byli blbí, nechali si řadu věcí proklouznout," vysvětluje Boris Urbánek.

"Ostrava byla vždycky baštou rudého teroru, takže se tady všechno přísně hlídalo. Ale po Gorbačovovi se to začalo pomalu měnit." Jeho pohled na město je kritický. "Marná sláva, Ostrava je síto toho, co sem navál poválečný život. Byla tady spousta tvrdé práce a lidé, co neměli vzdělání a potřebovali se živit, sem jeli pracovat a zůstali tady jejich potomci. Mám rád Ostravu, jsem ale dost kritický. Díky hudbě jsem procestoval skoro celý svět a nesdílím nadšení z řady věcí. Co je tady považováno za úžasné, mnohdy vlastně vůbec není."

Kvalitní lidé utíkají do Prahy V němém úžasu třeba zůstal nad logem se třemi vykřičníky. "To je podle mne známka nevkusu a malosti - já jsem malý, ale ku... nahlas mluvím. My "smetaci - Banik p..o". To se snad může líbit opravdu jenom někomu. Lidé, kteří to dopustili, se podepsali na směšném obrazu města," zlobí se. Tím však výčet nekončí. "Stejný výsměch Ostravě byla kampaň na evropské kulturní město, zoufalé a malé. Když máte v bytě naprděno, tak si toho nevšimnete. Pak jdete ven a vrátíte se, tak to cítíte a vyvětráte, ale oni ne. Ostrava má přitom spoustu kvalitních lidí. Bohužel utíkají do Prahy, všude jinde, a odnesou si s sebou talent, ten kořen ostravský," říká hudebník. A jak to, že tedy Boris Urbánek zůstal v Ostravě? "Já mám opravdu Ostravu rád, a navíc jsem hrozně pohodlný, mám dobré bydlení v domě se zahradou a rybníkem, a taky je to možná proto, že jsem založil brzo rodinu, už ve dvaadvaceti letech."

 



Že je Francie daleko? Ale kdepak!
Sokolska 33 | Veronika Breuerová | 15. 11. 2013

více>>

Nepotřebujeme letenky, nemusíme strávit dvacet hodin v autobuse. Pro to, abychom okusili atmosféru francouzského života, stačí na podzim navštívit Ostravu. Právě zde se konal Francouzský podzim 2013, jehož pořadatelem je každý rok Alliance Française v Ostravě. Podívejme se, jak to tam vypadalo! 

Když se řekne Francie, většině lidí se jistě jako první vybaví Eiffelova věž. I mně se při zmínce o zemi sýrů a vín v hlavě objevila myšlenka na tuhle majestátnou dámu. Paříž toho ale nabízí mnohem víc. Kulturu, historii, umění, módu, sport i romantiku. Pro mě to byla láska na první pohled, a proto se teď chytám každé příležitosti, díky které si můžu tohle nádherné město znovu připomenout.

Hned první den festivalu mohli diváci v Divadle loutek zhlédnout balet doprovázený francouzskými šansony a vychutnat si tak souhru hudby a tance. Že k Francii patří šampaňské, jistě není třeba připomínat. Nemohlo tedy chybět ani v nabídce Francouzského podzimu. V Café Au Père Tranquille si pro návštěvníky přichystali ukázku správného servírování šampaňského a za doprovodu francouzských muzikantů proběhla i degustace.

Na programu byly i přednášky o různých částech Francie spojené vždy s ochutnávkou jídel typických pro danou oblast. Nutno zdůraznit, že na každou akci si bylo potřeba zarezervovat místa, a proto se opět potvrdilo přísloví: „Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ Sokolská33.cz vyzpovídala Terezu Chudobovou, která „přišla dříve“ a zúčastnila se Normandského večírku v La Petite Conversation:

„Přednášku vedl Olivier Dubert, ředitel Alliance Française. Všude byla jablka, protože jsou tradičním produktem Normandie. Prezentace byla spojená i s ochutnávkou jídel. Jako předkrm jsme měli muffin s camembertem a o přestávce potom hlavní chod, který byl úžasný. Pamatuju si, že Olivier mluvil o tom, jak v Normandii na jednoho člověka připadají tři krávy, protože ty jsou tam prostě všude. Taky zmínil, že Francouzi nemají příliš rádi Paříž. Tedy pokud to nejsou ti, kteří v tomto městě žijí. Prezentace byla moc hezky zpracovaná, doplněná o spoustu fotek a písniček.“

Nezapomnělo se ani na francouzskou kinematografii. Tady se poštěstilo už i mně, a tak jsem vyrazila na film Oui, šéfe!, který promítalo Minikino. Pokud jste někdy viděli francouzský film (a nebyl to Asterix a Obelix), jistě víte, že Francouzi jsou v tomto ohledu malinko zvláštní. Ale komedie o slavném kuchaři (Jean Reno), který hledá svého nástupce, se mi opravdu líbila. A podle reakcí diváků v sále bych řekla, že skvěle jsme se bavili všichni. Tečkou za festivalem byla módní přehlídka francouzské značky s kolekcí Pause Café, která jistě potěšila nejedno ženské a snad i mužské srdce.

Tohle všechno a ještě víc dávalo návštěvníkům Francouzského podzimu 2013 možnost poznat Francii opravdu po všech stránkách. Pokud jste na tuto akci zavítali, ale v samotné Francii jste ještě nebyli, nepřemýšlejte dlouho. Tady v Ostravě sice můžeme nasát atmosféru této okouzlující země, ale ten pocit, když stojíte pod Eiffelovkou a koukáte nahoru, ten vám nikdo a nic nenahradí.


Kulturní pozvánky na listopad
Sokolska 33| redakce | 2. 11. 2013

více>>

Samet v Ostravě / 4. 11. – 22. 11. 2013 / Klub Atlantik

FOTOGRAFIE  
Přijďte si prohlédnout unikátní fotografie profesionálních i amatérských fotografů, které dokumentují průběh Sametové revoluce v ostravských ulicích. Vernisáž výstavy se uskuteční 4. listopadu od 18 hodin v klubu Atlantik.

Historii roku 1989 si můžete připomenout až do 22. listopadu, vstup je zdarma. Výstavu pořádá Klub mladých konzervativců Ostrava, dříve nezveřejněné snímky pocházejí z Archívu města Ostravy. Najdete na fotografiích některého z vašich rodičů, příbuzných nebo známých?

 


Přívozské náměstí ožije Svatováclavským jarmarkem
novinky.cz | autor: Vladimír Šmehlík| 24. 9.2013

více>>

Na náměstí Svatopluka Čecha v ostravské čtvrti Přívoz přijede Svatý Václav i se svou družinou. V sobotu 28. září tam proběhne tradiční jarmark s bohatým kulturním programem.

Hlavní scénou jarmarku bude knížecí dvůr, kde se vystřídá během dne řada účinkujících. Připraveny jsou koncerty středověké hudby, šermířská klání, ukázky sokolničení, nejen děti zcela jistě zaujme i dílna přívozského kata a mnoho dalších atrakcí, bez kterých si dnes již tradiční slavnost nelze představit.

 Ve dvě hodiny odpoledne zavítá do Přívozu i sám Svatý Václav, v podání Alexeje Pyška doprovázen jeho ženou, kterou si zahraje Eva Vejmělková. Knížecí pár doprovodí průvod více než čtyřiceti účinkujících na koních i bez.

Na jarmarku samozřejmě nebudou chybět stánky s řemeslnými výrobky a občerstvením. Těšit se můžete na velký výběr domácích sýrů, perníčků, farmářských výrobků i suvenýrů z dílen nejen místních řemeslníků.

Stejně jako oblíbené vánoční nebo velikonoční trhy pořádá i Svatováclavský jarmark Centrum kultury a vzdělávání Moravská Ostrava, konkrétně dramaturgie a produkce Kulturního zařízení GAMA s podporou Městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz.

Užít si atmosféru středověkých trhů s šermíři, kejklíři, žongléry i potulnými herci můžete na nejkrásnějším ostravském náměstí 28. září už od 10.00 hodin.

 

 

Zažít Ostravu jinak se pokusili občané na ulici 30. dubna
novinky.cz | autor: Josef Zajíc| 22.9.2013

více>>

V Ostravě na ulici 30. dubna nebyl automobilový provoz. Část ulice byla v sobotu 21. září uzavřena pro občany města, aby zažili Ostravu jinak. Na ulici se soutěžilo, běhalo, tančilo, hrálo se divadlo, konaly se koncerty a na chodnících čile probíhal obchodní bleší trh. Kdo co donesl, to třeba i prodal.

Od 13 hodin v sobotu 21. září byla ulice 30. dubna v centru Ostravy, naproti Magistrátu města Ostravy, uzavřena. Nejezdila auta, lidé přicházeli  "Ostravu zažít jinak" pěšky nebo na kolech. A to byl také cíl sobotního dne v rámci Evropského týdne mobility jako Den bez aut.

"Zatímco v Praze se tato akce pořádá již devátým rokem, v Ostravě je to 1. ročník a doufáme, že ne poslední. Cílem naší akce je otevřít veřejný prostor a pozvat občany zde žijící, aby se přišli pobavit, seznámit se, poznat nové umělce, sportovce a popřípadě zúčastnit se blešího trhu, který zde také probíhá. Celé odpoledne moderuje Jiří Krupica z Divadla loutek Ostrava spolu s Radimem Kačmarským z Cooltour Ostrava," informovala o akci Monika Brchanská z Multižánrového centra Cooltour Ostrava.

Pořadatelé z Multižánrového centra Cooltour Ostrava spolu s dalšími sedmi institucemi připravili zajímavý program. Na ulici se běhal štafetový běh o drobné ceny, hrála se pouliční odbíjená a na kruhovém objezdu se konaly literární, sportovní a divadelní představení.

Improvizace předvedlo Ostravské divadlo ODVAZ, své tanečně - sportovní umění ukázala taneční skupina Goodfeel Tribe. Na hlavním pódiu se střídaly hudební kapely. V taneční uličce se předvedly náhodně složené taneční skupiny nebo se tančil společenský tanec.

Sobota se na ulici 30. dubna v Ostravě podařila, přítomní lidé byli spokojeni.

 

 

 

Sousedská slavnost - Česká televize
Česká televize Sama doma| 13.9.2012

více>>

<< aktuální články / starší články 2013>>

 

© 2010 Centrum kultury a vzdělávání Moravská Ostrava, příspěvková organizace – Sokolská tř. 26, 702 00 Ostrava 1, Tel.: 596 138 821 << ZPĚT